Moje jízda z letiště

Vítejte na letišti Václava Havla. Ta nádherná vážná hudba, kterou právě slyšíte z reproduktorů, je Vltava. Než se ale k Vltavě skutečně dostanete, zažijete u nás trochu legrace.

Tak hurá po delší době zase doma. Popadnu kufr z pásu a mažu na autobus. Ráda cestuji po světě, ale ráda se také vracím tam, kde jazyku lidí nejlépe rozumím. Lidem už někdy trochu méně...

Dobíhám autobus číslo 119, který mě doveze až k pražskému metru, bohužel, dveře se zaklaply těsně přede mnou a čekat na další budu 8 minut. Celkem užitečně je strávím vysvětlováním cizincům, jak si obstarat lístek na autobus. Mohla bych klidně stát u automatu, měnit těm nešťastníkům peníze a v několika jazycích vysvětlovat, co je potřeba zmáčknout.

K stanici autobusu přijíždí další housenka s číslem 119, na nástupní stanici autobusu však nezastaví ani nepřibrzdí. Jede ještě dalších asi sto metrů, kde je zastávka výstupní pro tento spoj. Jen my domácí víme, že tento autobus přivezl cestující z centra a zpět zatím nepojede. Davy cizinců však utíkají se svou bagáží na tuto výstupní zastávku, protože se mylně domnívají, že autobus bude pokračovat ve směru do centra. Zpět se pak vracejí již mírně navrčení a pomalu jim v uších přestávají znít ty krásné Smetanovy tóny.

Ke stanici přijíždí další Stodevatenáctka, která je již tou správnou, odpovídá to i času v jízdním řádu. Staví však před přechodem pro chodce, který právě přechází asi stovka postarších cestujících s kufry, kteří právě dorazili autobusem cestovní kanceláře na parkoviště. Jejich přecházení se zdá být nekonečné. Trousí se jeden za druhým a řidič autobusu se jen usmívá. Náš spoj chytá malé zpoždění, což je asi důvodem závodního odstartování z autobusové zastávky.

Autobus, který je narván po střechu lidmi a volně poletujícími kufry, (v autobusu je není kam uložit, kdo by ale čekal, že autobusy, které obsluhují letiště, budou plné kufrů), prudce projede první zatáčku vlevo, čímž dá jasně najevo, že nápis: "Žádáme cestující, aby se za jízdy drželi", je potřeba brát vážně. Cestující se již vzájemně drží, neb si popadali do náruče. V první stanici Schengenská nezastavujeme, je na znamení, a řítíme se do zatáčky vpravo do stanice U hangáru. Cestující v autobuse popadali na druhou stranu a jakž takž se srovnali kolmo k zemi.

Hlášení o stanicích je pouze v českém jazyce, (všichni přece česky umí), informační nápisy v autobusu hrdé značky Renault také. Naštěstí dle piktogramů všichni pochopí, že v autobuse se nesmí kouřit, jíst,  kočárky a invalidi jsou vítáni, (byla by to super jízda s kočárem nebo s invalidním vozíkem), a pejskové musí do Prahy pěšky.

Nápis "Znamení nouze" s tlačítkem je jen česky, "Nouzové otevírání dveří" také. Návod v češtině říká, že je třeba rozbít sklo, stisknout tlačítko a zatáhnout za dveře. Pravděpodobně většina lidí pochopí, že přiložené kladívko má sloužit v nouzi, nikoliv jako zbraň.

Nápis "Pozor na krádeže" je jako jediný v angličtině  - "Beware of pickpocets". Však jsme v Čechách, které jsou krádežemi ve světě proslulé. Většina cestujících to ale nerespektuje, některým čouhá z kapsy mobil, jiné zas nabízejí v kabelce své peněženky. Možná by pomohl také nějaký vtipný piktogram, jeden mě právě napadl...

Nevím, jestli ti, kteří tyto služby cestujícím poskytují, někdy někam letěli a použili k tomu tento autobus. Asi ne. Chceme-li se považovat za zemi, která přísluší k vyspělým státům, měly by si to zodpovědné osoby někdy vyzkoušet.