Chci ti něco vyprávět, mami

Tříměsíční lidská embrya prý dokáží reagovat na podněty z venku, vnímají případného sourozence ve stejné děloze a dokonce na něj dorážejí a chtějí s ním komunikovat. Patřím ke generaci lidí i ke generaci rodiček, kdy se děti rodily jako předmět nikoli jako živočich. Každá zvířecí máma, která porodí své mládě, se hned stará o nového tvorečka a dobře ví, že je nutné mláďátko chránit.

"Když jsem konečně prolezl tou úzkou chodbičkou, kterou jsem téměř nemohl protáhnout svou velkou hlavu, rychle jsem musel přivřít oči. Nebyl jsem zvyklý na tak prudké světlo, které najednou píchalo do očí a vyděsilo mě. Lekl jsem se a honem jsem začal brečet, aby mne proboha někdo "zachránil".

Kdosi mne vzal do rukou, ale nebyla to moje máma, tu bych poznal podle její vůně. Čekal jsem, že mne ten člověk pohladí a utiší, místo toho na mne jen pustil vodu, která nebyla zdaleka tak teplá, jak jsem byl dosud zvyklý. Chtěl jsem ke své mámě, ale oni mi ji jen ukázali, a pak mne nesli dlouhou chodbou a já se jen bál, že už mámu nikdy neuvidím a že mne třeba dají k adopci.

Už si ani nepamatuji, co se mnou pak všechno dělali. Možná jsem to zaspal, protože jsem byl z toho porodu velmi unavený. Ze všeho nejvíce jsem toužil po tom, abych se mohl přitulit ke svý  mámě, trochu se s ní pomazlit, a pak u ní usnout jako miminko.

Místo toho mi kdosi přivázal ruce a nohy tak, abych se vůbec nemohl hýbat. Chtěl jsem se protáhnout po té dlouhé době v mámině břiše, místo toho jsem měl pocit, že mi nasadili svěrací kazajku. A ještě ke všemu jsem se nemohl vůbec dovolat mámy. Nevím proč nepřišla, když jsem jí tolik potřeboval. Řvali jsme tam všichni, jeden přes druhého, někteří z nás z toho byli úplně vysílení a celí červení, nikdo si nás ale nevšímal, tak jsme z toho řvaní raději usnuli.

Ráno nás všechny naházeli na jakýsi vozík, co mu vrzala kolečka, byl to příšerný zvuk, ale my jsme raději ani nedutali, protože jsme doufali, že konečně jedeme za mámou. Ty chvíle, kdy jsem pak býval u ní, byly krásné. Máma mi dala cucat mlíčko, celou dobu mě hladila a pusinkovala a byl bych u ní po jídle hned usnul, kdybych nevěděl, že nás zas narvou do toho hliníkového vozíku a pofrčíme pryč. Tak jsem měl raději oči otevřené, abych si ten obrázek své mámy mohl nechat zdát, až mezi námi bude zas ta dlouhá chodba, po které nás vozili.

Občas za námi přišel na pokoj pan doktor, prohlížel nás a poslouchal, jak nám bije srdíčko, a jednou mě dokonce čímsi píchnul. Strašně jsem se bál, chtěl jsem, aby se mnou byla máma a držela mě pořád za ruku. Už tehdy jsem pochopil, že člověk zůstane občas na všechno sám a nikoho na světě se nedovolá.

Na ten den, kdy mě od mámy konečně neodvezli, nikdy nezapomenu. Máma mě vybalila z toho hrozného krunýře,  konečně mi oblékla dlouhé kalhoty jako velkému chlapovi, sundali mi kroužek s číslem, který jsme měli s mámou stejný, aby si nás nepopletli. Hned jsem mrskal nohama i rukama, abych trénoval, protože čas nečeká a já budu muset do roka sám umět chodit. I moje máma se už převlékla z té bílé košile, v které mi připadala jak bludička (nebo spíše obludička), do nádherně modrých šatů, strašně jí to slušelo, byla ze všech těch maminek tam nejhezčí a já pochopil, že se jde konečně domů.

Před dveřmi porodnice stál nějaký pán s kytkou, máma mu mě dala do rukou, a protože se celá smála štěstím, věděl jsem, že to není žádný cizí chlap, ale že to je můj táta a že jsme se konečně po pěti dnech dočkali a mohli se spolu seznámit.

Vidíš mami, a vyrostl ze mně zdravý kluk jako buk. Občas si vzpomenu, jaké to bylo, když jsem se narodil a už jsem se tě chtěl mnohokrát zeptat:

Jak jste si tohle mohli nechat líbit? Jak jsi mne mohla nechat v tom pokoji samotnýho s cizími lidmi? Jak si táta mohl nechat líbit, že své dítě viděl až 5 dní po narození. Vím, byla to tehdy taková doba. Ale já to opravdu nechápu. Kdyby mi někdo bránil vidět své dítě, které se mi právě narodilo, asi bych jim tam rozkopal dveře.

To jsem ti jenom chtěl vyprávět.

A pak jsem ti chtěl ještě říct, že jsem moc rád, že ta doba, do které jsem se tehdy narodil, už před mnoha lety skončila. Naštěstí si z ní moc nepamatuji. Společnost, která ubližuje svým mláďatům, musí totiž nutně zaniknout."

Věnováno všem těm mladým lidem, kteří si to tehdy před více než 20 lety nenechali líbit...