Že by Slováci nechtěli bojovat?

     Určitě jste mnozí zachytili v médiích tu zprávu, že někteří mladí na Slovensku využili možnosti dané ústavou a požádali, snad vojenskou správu, že v případě nutnosti, bojovat sice budou, protože je to jejich povinnost ze zákona, ale jen beze zbraně, tedy v týlu. Přiznávám, že mě to překvapilo. Protože jsem si myslel, že Slováci jsou bojovnější než my, sídlící víc na západ. Zdůvodňují to v podstatě dvěma argumenty, náboženským nebo prostým lidským přesvědčením, že do lidí se nestřílí. V podstatě říkají, my vám v týlu budeme vařit halušky, knedlíky i guláš, abyste vy krvácející v přední linii alespoň nehladověli. Guláš je dobrej, jenomže s touto, byť chutnou menáží se žádná válka nevyhraje. Tu vyhrávají nebo prohrávají, ti odhodlaní v zákopech. Obávám se, že Vysokoblahorodí z pod kremelských křišťálových lustrů to ví velice dobře.

     Já se na Jánošíky z pod Tater nezlobím, protože silně tuším, že je to obecný jev v celé Evropské unii. Od politiků až po ty, kteří by eventuelně v těch zákopech měli krvácet.

     Nemusím pro pochopení chodit daleko.  Vidím to ve svém okolí. Když je „mladejm“ zima, zmačknou červený knoflík u topení, když je moc horko, tak použijí modré tlačítko na klimatizaci. My, dříve narození, když jsme chtěli sjet kopec na lyžích nebo sáňkách, tak jsme museli nejdříve ten krpál vyšlápnout. To už je historie. Já se novotám nebráním, dokonce si jich i užívám. Ale asi v kontextu s prožitým, cítím, že ta nová doba má i svůj rub. Na všechny situace vlek nebo knoflík prostě není.

     Kolega bloger, pan Pillmann, nastínil a dokonce matematicky podložil, že v otevřeném konfliktu s Evropskou unií, by Putinova Rudá armáda neměla šanci. Dovolím si o tom silně pochybovat a to proto, že nezohlednil odhodlání nebo spíše neodhodlání, nás evropských gaučových povalečů, kteří samopal viděli tak maximálně v televizi. Proti rudoarmějcům, kteří mají dvouletý armádní výcvik, mají jen malou šanci a Putin to ví. Věřte mi, nezlobím se na naše, slovenské a potažmo evropské mladé, že nechtějí bojovat. V podstatě nechtějí dělat to, co neumí. Až potud to má logiku. Co ale nechápu, že je vláda nechce naučit bojovat a co je daleko horší, že ti naši potenciální obránci, to ani nechtějí umět.

     Před časem, ministr obrany nastínil potřebu obnovení povinnosti prezenční služby. Nemyslím, že je to něco tragického. Dva až tři měsíce by se učili všichni, kteří to z ústavního zákona musí umět, základům vojenského řemesla. Když jsem za totáče bránil mír a socialismus, za dva měsíce nás naučili poslouchat, pochodovat, útočit v rojnicích, plazit se a střílet. Říkalo se tomu přijímač. To je základ pro každého, kdo to ve vyhrocené situaci se svou rodinou a státem myslí upřímně a vážně.

     Ten dobrý a řekl bych i nutný návrh pana ministra obrany, starý půl roku, vychladnul. Společensky a asi i politicky je neprůchodný. Na znovuzavedení presenční služby se snesla mohutná kritika, jak to nejde. Kdo prý bude, například, za brance platit hypotéku, když budou ve výcviku. No, nikdo. Banka počká, tři měsíce se nezblázní, tím spíš, když se na to udělá zákon. Námitek a zpochybnění jsem zaznamenal mnoho a vytušil, že se do toho nikomu nechce. Ani politikům, ani občanům. Přesto jsem stále jeho zastáncem, jak jsem vyjádřil už dříve zde.

     Nechci malovat čerta na zeď. I pacifismus má své hranice. Až vám nějaká soldateska začne střílet do oken, či snad do vašich nejbližších, hodíte za hlavu křesťanské přesvědčení, že kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. A začnete střílet, když budete mít čím a budete-li to umět. O tom nepochybujte. A když ne a budete stát a jen čumět, stane se z vás srab, obyčejnej, připosranej srab.

     Věřte mi, nic horšího vás nemůže potkat.