Cesta lesem se vlní a svažuje mezi vysokými stromy. Jdu prosluněným dnem, jen tak, odpočívám. Moje podvědomí ale registruje skryté nebezpečí...
Krajina září jako barevná ilustrace z pohádkové knížky, tady se nic zlého stát nemůže. Užívám si pohodu a klid, teplo letního dne, ticho.
Zase ten pocit, že je něco špatně. Snažím se zachytit odněkud z dálky přicházející zvuky, ruší, ty sem nepatří. Nedokážu je rozeznat, to mi vadí, zneklidňuje.
Z ničeho nic krajina potemní, jako bych vkročila do jiného vesmíru. Les je najednou nepřátelský, nevlídný. Pohádková krajina se mění, už není bezpečná, po sluníčku ani památky.
Jak jsem se proboha dostala do toho houští? Před chvílí tady nebylo...Nohy váznou ve změti ostružiní, mám pocit, že musím pryč za každou cenu. Začínám se opravdu bát.
Znovu ten zvuk. Teď už ho vnímám jasněji, rozeznávám hluk nějaké rvačky. Kde se tu vzali lidi? Vnímám hluk města, někde blízko jezdí auta. Najednou zazní zoufalý ženský výkřik, vyděsí mě, musím utéct, jedno kam, hlavně pryč, rychle! Nohy mám jako ze dřeva, nemůžu se pohnout, instinkty velí: schovat se! Nejde to, co mám dělat???
Zvuky se mění, slyším hudbu, nejaký klidný autoritativní hlas. To snad NE, tady je FAKT něco špatně.
Moje rozespalá mysl se pomalu vrací do reality. Je skoro půlnoc, v televizi končí nějaká detektivka – raduju se, že to byl jen sen. To mám z toho, že usínám u televize J
