Za komanče bylo líp – kecy v kleci

Osmdesátá léta. Učebnici občanské nauky pro šesté třídy zdobí dojemný obrázek žebráka. Opírá se o hůl a natahuje špinavou ruku. Prosebné oči se upínají na Východ.

Vzpomínky výhradně z mého života a okolí. Určitě je měl někdo jiné, bolestnější, nechci v žádném případě shazovat lidi, kteří byli stateční a skutečně se proti režimu postavili. Ani lidi, kterým komunisti zničili život, doslova i přeneseně, kterým ukradli i střechu nad hlavou a jejich děti nemohly studovat. Ani ty, co si to „náhodně“ vyzobli, protože měli jiný než dělnický původ.  

Všichni jsme jiskřičky a pionýři, nikdo se nás neptá, zda si to přejeme. Jiskřičky zpívají, tancují a hrají si. Pionýr už má své povinnosti, zejména nekonečně trvající nástupy pod vlajkou. Nesnáším ten slizký rudý šátek a ohavně modrou košili (mám vrozený cit pro barvy, ne přesvědčení). 

Vylodění v Normandii je nám předkládáno jako bezvýznamný, prakticky zbytečný tah opilého Churchilla. Ve válce, kterou vyhráli Rusové a SNP (Slovenské národní povstání). O roce 1968 se moc nemluví, přesto na tom může zapálený stranický idiot vyhodit holku, která mu nedala. Nebo kluka, co má dlouhý vlasy a na krku křížek. Nebo koho se mu zlíbí.

Lžou nám bez uzardění jak prostitutka o lásce.

Nicméně na mandelinku bramborovou zasetou zde imperialisty nevěří snad ani v pomocné škole. Na žebráka jen do té doby, než nakoukneme za oponu.

Na základce jsme experimentální třída s francouzštinou, jediná v Brně, tak do nás ládují za trest ruštinu. Už se ji nikdy později nemusím učit. Nosíme džíny z Mosilany, později z Tuzexu. V osmé třídě jedeme do Francie, ale to chce samostatnou kapitolku. O ministrovi, co mu naše francouzštinářka evidentně dala, jak jsem byla ve třinácti v Moulin Rouge a jak to bylo ve skutečnosti s tím žebrákem, co upíná oči na Východ do ráje. Jak žrali francouzi Gotťáka a mysleli, že bydlíme na stromech. Jak vyšetřují pubertální holky francouzští lékaři. Et cetera.

Na tábor mě naši vykopnou každé léto, nemůžu být celé prázdniny v paneláku u babičky a strejdy, který si domů vodí „fuchtle“. Naši mají jen čtrnáct dní (později tři týdny) dovolené, kterou se snažíme trávit v některé lidově demokratické republice (máma miluje moře). Cestou z NDR pašujeme ve škodovce záclony, do BLR naopak vozíme lančmít (dodnes cítím jeho odpornou pachuť na patru. Když se mi po ní zasteskne, koupím si sekanou u lidla ;-)). Tábory jsou obvykle příšerné, ale člověk na nich dospěje. Zejména jedináček. Pozná první šikanu, nekonečnou nudu poledního klidu, ranní rozcvičku, noční hlídky, stezky odvahy a spaní pod hvězdami. Seznamuje s opačným pohlavím, v lepším případě se spolužákem. Má-li štěstí, meje se v umývadle. Má-li smůlu, pozná kouzlo latrín. Dokonce i v pubertně pochopí, jak moc má rád své rodiče.

Na ryze humanitním gymplu nám krásná ruštinářka zpívá Vysockého, učí nás milovat Dostojevského Idiota a Puškinovu Taťánu. Čte nám básně Ovidia a učí filosofii Sokrata. Objevujeme krásu jazyků i češtiny na plné pecky.  Machiaveliho a prokleté básníky, Mršina, Květy zla. Je to sladce dekadentní, obdivujeme experimentální divadlo, chodíme do tanečních, na Cimrmana a na koncerty.

Doma jsme naprosto průměrná rodina. Ostatně jsme průměrní všichni. Vynikáme si jen ve svých malých radostech a snech.

Na výšku má každý tlačenku. Předsedové JZD chodí s košíkem, ze kterého vykukuje kejhající pečínka a demižon slivovice. Ostatní mají jen tak trošku zeleného kluka nebo dámu v pozadí. Dohlédne na to, že s jejich potomkem bude nakládáno spravedlivě, tj. bude přijat, pokud není tupý jako poleno a vážně by se tam trápil.

A pak přijde rok 1989, naši profesoři vědí už dlouho. Že komunismus sežral sám sebe. Že nám došly zdroje.

Za komanče nebylo líp.

Opravdu jsme o vánocích stáli dlouhé fronty na banány a pomeranče. Kuba nestíhala, měla svých problémů dost, a má je dosud.

Dobytek na tom byl dost bledě. Deprimované krávy jenom stály, dojily a pak odešly na popravu.

Domy chátraly. Státní aparát prodrbal všechny prachy.

Hranice byly obehnané ostnatými dráty.  

Chyběla svoboda projevu. Svoboda člověka. Lhalo se nám, zatraceně a pořád.

Ale o tom již byly popsány kilometry virtuálního papíru, nechci to podrobně rozebírat.

Vážně mě strašně ….. (rozčilují) populistické bláboly lidí, co to vůbec nezažili, jen moc čtou. A že jich je plný blog. Nejen na idnes. 

Za komanče jsme neměli maso a myli se jelenem  - kecy v kleci č. 2
To jsou dnešní dojemné historky desetiletého chlapce, který v pěti letech (v roce 1984) vnímal depresivní osvětlení jedné lampy z dvanácti v ulici. Jeho maminka stávala nekonečnou frontu na tuhá hovězí játra. Stejně prý nebylo mléko ani máslo. Maso měla jen Žena za pultem. Zdravotnictví a školství se zastavilo na úrovni křováků. Za komanče jsme trpěli hlady, bídou a špatnými hygienickými návyky. Toaletní papír neexistoval. Prakticky jsme všichni jen živořili. Na školní lyže a výlety jezdily jen děti bohatých papalášů. Lyžovali jsme v botaskách a na prknech od sudu. Četli jsme jen Makovského a Marxův kapitál…  a tak dále, nechce se mi to celé vyjmenovávat.

Jo, fakt nebyly banány, pomeranče, kiwi, liči a další exotické plody. Kuba nestíhala, měla svých problémů dost, a má je dosud.

Dobytek na tom byl dost bledě. Deprimované krávy jenom stály, dojily a pak odešly na popravu. Dokonce jakýsi gigant vymyslel patrový kravín, a pak se divili, že to spadlo, když nahoru nahnali tunový býky. No prostě prvotřídní Kocourkov.

Domy chátraly. Státní aparát prodrbal všechny prachy.

Hranice byly obehnané ostnatými dráty.   

Chyběla svoboda projevu. Svoboda člověka. Lhalo se nám, zatraceně a pořád.

Nechtěla bych to za žádnou cenu zpátky. Ale prosím, ta propaganda a zkreslování historie naopak jsou úplně stejně blbé, jako učebnice občanky pro šesté třídy základní školy za reálného socialismu. Zase lže.

A Kocourkov byl, je a bude. Je věčný a zabírá celou tuhle planetu ve vesmírné karanténě.