Tajemný příběh z brněnského podzemí

Pokračování neboli plán šíleného důchodce a nechtěný přesun do podzemí. Další řádky má smysl číst jen tehdy, pokud začátek příběhu někoho zaujal.

Bar Poslední leč dělal kolem třetí hodiny nad ránem čest svému jménu. 

Viktorie ležela na boku na piánu a podpírala si půvabně hlavu. Markýz hrál na klávesy (nebylo příliš poznat co, ale nikomu z přítomných to nevadilo).  

Abdul ztratil všechny své jazyky a dal konečně pokoj. Slastně chrápal ve zřícené poloze na křesle. Barbora se natáhla na brokátový divan a  pozorovala jelení hlavu, jestli z ní něco nevypadne.  Usrkávala u toho brčkem gin s tonikem, ledem a  citrónem. Kouřila, klepaje popel do Abdulovy vyzuté boty. 

Estefan hrál šachy s urousaným gerontem neznámého původu. Pompidu jim do toho kibicovala. 

„Bože to je blbec, ten Estefan. Jak může táhnout střelcem na E7“ myslela si. Stefanovi však sdělila pouze ostré „Miauuu“, což mu stačilo, aby pochopil, že jen blbec může táhnout střelcem na E7. Byli už za ty roky dost sehraní. 

Barbora se líně převalila na bok, protože dostat něco z vycpaného jelena je dost fuška. Zpod obtažené minisukně jí vykukovaly brčálově zelené kalhotky. Spolu s rudým brokátovým divanem tak vytvářely nesmírně přitažlivý celek.  

Z vedlejšího domu se vyplížil jezevčík a nenápadně se sunul k Poslední leči. Šílený důchodce jej spokojeně sledoval divadelním kukátkem. 

 *

Jezevčík pochází ze slavného rodu. Jeho praprapraprabába byla totiž dvojitým agentem u proslulé Maty Hari. Dokonce přispěla k tomu, že byla slavná vyzvědačka nakonec odhalena. Ale to je dlouhá historie. 

„Špehuje pěkně,“ myslel si Důchodce. 

* 

Plán šíleného Důchodce.
 
Zabarikáduje divadlo a vyhodí ho do povětří. Je to pomsta muslimovi Abdulovi a všem muslimům světa za to, jaký to jsou zkurvysyni, a mají ropná pole, po kterých Důchodce ve svých šílených snech tolik prahne. Prochází se za dlouhých úplňkových nocí s hůlkou mezi svými ropnými vrty, nasává tu omamnou vůni a je dokonale šťasten. Stačí utáhnout kohoutek a celý svět bude maličký jako rozinka v koláčku, a bude se plazit u Důchodcových nohou. Celé noci takto utahuje a povoluje virtuální kohoutky světového ropovodu. 

Za vším je ropa, říká si Důchodce. Jeho identitou je Nenávist.  

* 

Jezevčík vyšplhal do schodů (na jeho krátké nožky to byl docela nápor) a vklouzl do lokálu obratně jako lasička. Usadil se za odpadkovým košem a bystrým okem slídivě rejdil po lokále. Madame de Pompidour jej poněkud znervóznila (navzdory předkům to není zrovna nejstatečnější psík, vlastně je spíš zbabělec). Při pohledu na spícího Abdula neomylně rozeznal zkurveného muslima a usmál se pod své tři fousy.  

Jeho úkol byl splněn, mohl se zpátečkou vyplížit ven. 

Venku třikrát krátce hlasitě štěknul. Nebyli to žádní zelenáči, podobnou akci nepodnikali poprvé. 

*

Na tento signál Důchodce zareagoval pajdavým vyběhnutím z bytu a po schodech dolů si to šinul asymetrickými pohyby připomínajícími housenku. Vypadal jak oživlý kosmodisk. V ruce držel ošuntělou síťovku. 

„Hodnej pejsek,“ zavrkal před domem na jezevčíka, a dal mu čerstvou kost (raději nebudeme pátrat, čí původně byla).  

Zatímco jezevčík hlodal kost, Důchodce nelenil. 

Vsunul se do dveří divadla, položil do kouta síťovku a vycouval ven. Nálož byla přesně vypočítána tak, aby poškodila pouze dům, kde stálo divadlo. Důchodce býval kdysi důležitým lampasákem, takže to měl takříkajíc v oku. 

Do hlavních vchodových dveří divadla pak strčil zlověstně železnou tyč, kdyby chtěl muslim proklouznout ven do doby, než to odpálí. 

S pocitem dobře vykonané práce si pak doma zapálil doutník a stiskl rozbušku. 

*

V Poslední leči se ozvala pořádná rána.  Ale jinak se nic nedělo.  

(Důchodce je totiž drobný škudlil a výbušninu sestrojil z prošlých silvestrovských dělbuchů, které zakoupil v akci se slevou v Tescu. Popravdě, takhle zpravidla akce Důchodce a jezevčíka končily.)

* 

Jediný účinek v baru byl ten, že se všichni probudili.

„Mama mia“ volal dočista dezorientovaný Abdul. „Kterrra kchurf ruší my sveet slipping? „  dožadoval se odpovědi do prostoru. 

Estefan se polil kávou.  

Urousaný děd překousl cigaretu. 

Pompidu nadskočila jak pingpongový míček a roztáhla v sebeobraně tlapky do všech stran. Zeptala se Estefana, co to má sakra znamenat.  

Šachové figurky si to rozdaly mezi sebou. 

Markýz udeřil několikrát hlavou do kláves v rytmu valčíku. 

Barbora spadla z divanu a Viktorie z piána. 

Jelení hlava překvapením zamrkala. 

„Co dit se ?“ ptal se maličký muslim. Zaujal přitom polohu vhodnou k okukování Barbořiných zelených kalhotek. 

„V Laponsku jsme jednou s mojí Vydrou tak dováděli, že se nám z toho zhroutila kůlna. Znělo to podobně, “ pravil zamyšleně Markýz.  „Půjdu se podívat za dveře,“ dodal odvážně.

Pompidu jej následovala. 

Sotva Markýz otevřel dveře z baru, bylo jasné, že něco není v pořádku. Chodba byla plná omítky a vlhkého kouře. Na místě dveří, jediného východu z divadla, se válela hromada sutin, ze kterých trčela výhružně železná tyč.  

Pompidu si protřela nevěřícně své kočičí oči.  

Barbora, Viktorie, Abdul a Estefan se nahrnuli do chodby. 

„Co stalo?“ prudil Abdul jak kolovrat. Tiskl se při tom zezadu k Barboře, využívajíc situace, jak mu jeho krev velela. 

Markýz rýpal do sutin botou. 

„Vypadá to, že se tudy ven nedostaneme,“ prohlásil. „Ještě že mě máte,“ dodal záhadně.  

Signál mobilu všem chcípl. Drát k pevné lince dávno přehlodaly krysy. Byli dočista odříznutí od světa. 

„Co stalo, milý příteli, my netušit. Avšak všem je zřejmé, že by bylo vhodné toto místo co nejrychleji opustit, než nám spadne na hlavu celé. Vím o tajném východu, do kterého se dostaneme přes sklep. Následujte mě, “ pokračoval Markýz a vylovil z kapsy velký klíč. 

Všichni byli rozespalí a tak se mátožně vydali za Markýzem (který se pasoval na hlavního hrdinu jako správný herec a gentleman). 

Geront a barman zůstali zalezlí v baru. Neměli totiž rytířské předky a vůbec žádný smysl pro dobrodružství. Jelení hlava hluboce litovala, že nemůže s nimi. 

*

V podzemí se mezitím šířila zpráva o nových příchozích rychlostí blesku.