Tajemný příběh z brněnského podzemí

Dvě ženy v mlze,  jeden malíř s kočkou,  jeden herec v elegantním lněném saku a jeden terorista s pěti jazyky.

První žena.

Její jméno je Viktorie. Je štíhlá jako prut a lahodná jak brut. Jinak je to blbá blondýna s IQ kol 140. 

Druhá žena.

Jmenuje se Barbora, asi, není si tím jistá. V životě už měla mnoho jmen. Je jí pořádný kus. Je to blbá blondýna s IQ kolem 130. Má naprosto nevhodně vysoké EQ. 

Viktorie a Barbora jsou kamarádky od dvou let. Občas se jejich cesty oddělily, ale bylo to jen naoko. Obě mají jednoho syna, stejně podezřelou práci a 43 let. Nebo 34, tímhle si taky nejsou jisté (některé okolnosti svědčí pro tu a jiné pro onu variantu).

Malíř Estefan

má kudrnaté vlasy a divoké černé oči. Jeho předek byl blíže neurčený maďarský dobyvatel, a šušká se i něco o Jánošíkovi, Čachtické paní a Drákulovi. Pupek mu drží šráky jak na mimino. Nezbytný šátek kolem krku. Má ženy a děti, přesto je často sám. Je přibližně stejně starý (mladý) jako Barbora a Viktorie. Kočka se jmenuje Madame de Pompidour. Říkají jí Pompidu. Chodí před svým pánem vždy napřed o jeden krok. Občas na něj zasyčí: „Pozor, nebezpečí“ a Štefan (lidově řečeno) tak stačí včas uskočit do škarpy.

Herec

je o něco starší. Má ženy na všech šesti kontinentech, nevynechal ani Antarktidu. Když jednou zabrousil se svým divadelním spolkem za polární kruh, uhranula mu Laponka jménem Čilá Vydra. Přilnul k ní tak silně, že se dočasně dokonce jmenoval Čilá Vydra. V Evropě a v Americe, ba dokonce i v Asii však toto jméno působilo rozpaky, takže se vrátil ke svému již známému pseudonymu Markýz.  Ostatně i u nás si ho pletli se známým populárním hercem a žádali od něj podpisy na literární variantu Kameňáku č.1, 2 i 3, což definitivně rozhodlo.

Terorista.

Co se týká jeho jména, zkrátíme jej na obligátního Abdula. Mluví plynně pěti jazyky a je kamarád Estefana. Tváří se jako velmi dobrosrdečný muslim, ale naše vyspělá západní civilizace ví o teroristech svoje. Je drobný asi jako je Madame de Pompidour mezi kočkami veliká a majestátní.

*

Všichni tito lidé se sešli na divadelním představení u Jakuba. Barbora a Viktorie seděly uprostřed hlediště, obě hezky, slušně oblečené. Barbora měla koženou vestu, minisukni a vysoké boty stejné truchlivé barvy. Její už tak nápadná ňadra byla narvaná v modrém triku a vlnila se v rytmu tropické bouře, jak se vesele smála. Viktorie byla oblečena do jehlových podpatků, decentně otrhaných džínů a úchvatného černého boa, které jí odhalovalo broskvová ramena.  Usmívala se pouze levým koutkem, zlehka a na úrovni.

Na kraji první řady se krčil Abdul, vedle něj se rozvaloval Estefan. Za zády jim trůnila Madame de Pompidour.

Jinak v hledišti moc lidí nebylo, asi tak 150.

Markýz mezitím na jevišti předváděl výkon hodný světoběžného herce. Jeho mohutný hlas burácel, až se kulisy chvěly.

„Jsem tvůj otec, milá babičko“ provolával zrovna v radostné extázi. Babička hýkala „Tušila jsem to, švagře“. Švagr se udal jako tchýně. A tak dále …

Viktorie si myslela „Uf“. Barboře se líbil švagr-tchýně a bavila se dobře. Obě se však stejně těšily na panáka v baru Poslední leč.

*

Později nikdo z nich nevěděl, jak se ocitli u jednoho stolu. Markýz byl zřejmě unaven svým vlastním spolkem natolik, že si radši sedl k Barboře, kterou tak trochu znal. Po očku přitom pokukoval po Viktorii (byl vždy spíš na ženy subtilnější). Ne tak Abdul. Zcela fascinován Barborou, zíral na typickou představitelku odporného imperialismu s velkou chutí. S přibývajícími panáky a hodinou se sunul stále blíž, až se jeho drobná ručka ocitala tu či jinde na Barboře. Estefan, který společnost zřejmě původně stmelil (znali ho všichni), se snažil zavést téma hodné citlivého uměleckého ducha. Pompidu souhlasila.

„Zítra se vracím ke své Vydře“ povídal Markýz nahlížeje přitom Viktorii za boa. „Jsme sice již rozvedeni, ale všem svým ženám zachovávám věrnost“.  Pak ji odvlekl k boxu, kde pustili divokou hudbu. Pohled na ně byl vcelku úchvatný. Štíhlé boky Viktorie se vlnily v Markýzových tlapách.

Zbývající společnost u stolu nezávazně plkala.

„You have nice, ma belle Barrborrra, trés nice (nádcherná) oka“ rozplýval se Abdul.

„Ma bellisisma“ jásal dále v italštině.

Barbora na maličkého muslima shlížela poněkud spatra.

Stefan nezaujatě pozoroval lokál.

„Myslím, Barboro, že je to všechno v prdeli“ pravil po chvíli zamyšleně.

„Všude samá krize. Děcka mají krizi pubertální, já krizi středního věku, moje žena krizi mateřskou, západní civilizace krizi plošnou. Kde je nějaká euforie, obnova, katarze ?“ ptal se vycpané jelení hlavy s parožím.

Pompidu obracela oči v sloup.

„Neskuhrej, Estefane, daří se ti od pohledu dobře“ narážela Barbora na malířovu statnou figuru.  Estefana měla vždycky ráda a měla pro něj i jistou slabost.

„Una favorita mia, ty co poviš to perla“ podlézal Abdul. „My připit na your nehynouci krrrrasa a moudrrra hlava.“

Parohy mlčely.

*

Mezitím se ve vedlejším domě děly věci. Šílený důchodce ve spolupráci se svým jezevčíkem kul ďábelský plán.