Tajemný příběh z brněnského podzemí - kapitolka IV

Pokračování příběhu dvou žen v mlze, malíře s kočkou, elegantního herce v saku a teroristy s pěti jazyky,  které nemá cenu číst bez předchozích kapitol.

Konec zadních vrátek

Markýz znejistěl. Při jeho posledním průchodu touto chodbou vypadalo všechno jinak. Fungovalo nouzové osvětlení, a ošklivé oprýskané zdi byly aspoň vidět. Teď měl pocit, že se pomalu rozestupují, a otvírá se jim prostor, o který v žádném případě nikdo nestojí. Schodiště skončilo a šli teď téměř po rovince.

Taky se mu zdálo, že chodba vede prostě jinam, než by měla. 

*

Viktorie zaječela a skočila Markýzovi na záda.

„Tam dole, něco slizké, otřelo, fuj, “ blábolila zmateně. Markýz si ji jemně přehodil do náruče a pátravě se na ni pod světlem baterky zadíval. Zorničky zelených očí s jemnými třpytkami a žíháním měla rozšířené a brada se jí třásla.

Všichni se zastavili a skutečně, prostor byl mnohem širší než na začátku chodby, takže vytvořili bez problémů kruh.

Markýz Viktorii jemně políbil na ústa a pak ji předal, ač nerad (byla příjemně hebká na dotek a voněla jako čerstvý ananas), do náruče Estefanovi. Pak pečlivě prohlédl udupanou zem pod jejich nohama. Nic nenašel.

„Mama mia, co ja dožit zde v divná zem, Allahu ty to koukáš“ bublal dočista vyděšený muslim a tiskl se k Barboře nyní už celým tělem zcela nepokrytě. „Ja chtit lookat krrrrasna den nad zemi, s Barborra ruka v moje,“ pípal. „Ja chtit ju … jak to vy povite slušně, aby ona neurazit ?“ tázal se do prostoru. „Nyní když byt v ohroženi muj cit jasně povida co on chtit“.

„To není cit, Abdule,“ podotkl Estefan a postavil na zem Viktorii, která se už tolik netřásla. Do náruče mu skočila Pompidu a šeptala mu něco do ucha. „Půjde první“ prohlásil Estefan. „Má prý z nás nejlepší intuici, ačkoli Barbora na dvounožce celkem ujde. A když ucítí něco nekalého, vydá krátký ostrý prsk třikrát za sebou, takže si to nelze splést s kýchnutím,“ tlumočil Estefan.

Barbořina prokletá představivost mezitím vytvořila asi 20 nových živočišně – rostlinných druhů a oživila všechny obludy, které kdy kde viděla.

„Přátelé, navrhuji následující uspořádání. Za Pompidu půjdu já s baterkou a Viktorií, což je logické. Za mnou Abdul s Barborou, a na konci Estefan, který nás bude krýt zezadu,“ oznámil Markýz.

Estefan si pomyslel, co je logického na spojení Markýze s Viktorií. Měl rád obě holky a obě se mu líbily. Barbora se umí strašně nádherně koukat a ty její nohy ... Viktorie s jemnou dráždivou elegancí, uměl si představit její štíhlé tělo prohnuté do oblouku… Ostatně třeba by nebyly špatné obě najednou, když by se na polštáři smíchaly jejich vlasy… „A dost,“ pravil jeho cit.   

Popravdě nevěděl, kterou z nich by chtěl víc. 

*

Pompidu našlapovala opravdu opatrně a dělala čest svému kočičímu původu. Za ní pochodoval Markýz, svoji ruku v kapse saka ve společnosti ruky Viktorie. Barbora vysílala teplo do ruky Abdulovy, aby se malinký muslim tolik nebál. Na konci dusal Estefan, poněkud rozmrzele, že je sám, i Pompidu ho opustila, měl ten pocit.

„Všechny jsou stejné,“ pomyslel si obligátně.

Najednou uslyšeli v dálce za nimi ránu.

„Obávám se, přátelé, že to bylo divadlo, “ pronesl chmurně Markýz. Estefan si pomyslel: „To by nás fakt nenapadlo“. Markýz v roli vedoucího zájezdu ho začínal docela štvát.

„Cesty zpátky není, musíme dopředu,“  dodal zamyšleně Markýz.

*

Cesty zpátky opravdu nebylo.

Je vidět, že Důchodce zas nebyl úplný amatér.