Síla praktického experimentu

Fascinuje mě, jak se lidi motají do témat, kterým absolutně nemůžou rozumět. Proč? Prostě proto, že to nezažili.

Všimli jste si někdy, že nejlíp umí vychovávat děti lidi, kteří žádné nemají? Jak sáhodlouze řeší téma potratu muži, jak běhají po městě s nenávistnými transparenty a hrají si na spasitele světa? Jak musí lidi nutně zaujmout ke všemu názor? Jak nesnáší domácí mazly, proto(že) žádné nemají?

Prostě brojí proti, protože tomu pravůbec nerozumí. Všichni kolem to dělají špatně. Oni kdyby mohli, dělali by to jinak. Tak proč to k… nedělají?

Třeba moje maličkost. Dost dlouho jsem bála psů (tedy samozřejmě v závislosti na velikosti objektu, před trpasličím pudlem jsem na stromy neprchala). Ne proto, že jsou kousaví. Prostě jsem jim nerozuměla, protože jsme nikdy žádného neměli. Když na mě nějaké psisko blbě čumělo, fakt jsem netušila, co má za lubem. Hystericky řvoucí pitbulka Hermínka (krásná, omlouvám se jí a kamarádce Daně) lítající po bytě a cupující plyšáky mého syna mě taky krapet znervózňovala. Na ulici mě vítala tak, že málem přervala vodítko (a to mě prakticky neznala). Držela jsem se zásadně v bezpečné vzdálenosti.

Popravdě, zastávala jsem názor, a hlasitě jej projevovala, že zvířata by v zásadě měla být užitečná (třeba slepečtí psi). Ostatní by měli být buď pěkní na koukání (např. pávi), zábavní (opice, papoušci – ty jsem měla ráda, protože jsme je měli, když jsem byla malá), nebo na talíři ;-) .

Pak se nám na chatě přihodila Kočka. Prostě spadla z nebe. Přišla z lesa. Z vesnice. Kotě s béžovou tlapkou. Barvu má jak cigánka, co se pokouší dát si melír. Spíše zlostné, potměšilé zelené oči.

„Seznamte se, Joe Black“, pravil můj 17-letý syn. Nechápala jsem proč jako bych se s nějakou čtyřnohou potvorou měla seznamovat. Až pak mi to došlo. Bránila jsem se urputně jako býk v aréně. Marně. Kdo má děti, ví, že pohled potomka dokáže zázraky, nezávisle na jeho věku.

Už rok u nás bydlí. Myslí si, že my bydlíme u ní. Celkově je nesnesitelná. Dupe, žere kytky. Člověk to musí vychovávat jak děcko. Když vylezu z postele a jdu na záchod, stojí tam kočka (přestože v tom stejném okamžiku ležela na druhé straně pokoje). Než dojdu do kuchyně, kočka je ve dřezu. Jdu si vyčistit zuby a v umývadle najdu kočku. Pak se mi plete pod nohy tak vytrvale, že se málem zabijem obě. Stále něco loví, včetně nás. Ve volných chvílích vyčítavě mňouká. Ale je … milá. Dotek kočky prý léčí. Popravdě musí, protože jinak nevím, jak by tento domestikovaný tvor unikal po staletí pekáči. Aspoň pokud nebyl hlad a asijské bufety.

Dlouhou cestu jsme k sobě šlapaly, obě. Ale našly jsme se. Proti své vůli jsem si to zlotřilé stvoření oblíbila. Říkáme jí Kočkoun, Blbozvěř, Obluda, ba i hůř, ale s láskou. Kočičí, ne člověčí, to se nedá srovnat, ani nahradit, a kdo to dělá, je tam nějaký error.

A paradoxně (nebo ne) jsem se přestala bát psů. Už tuším, že když se na ně usměju, budou se smát taky. Ne že bych se vrhala na každého zablešence, ale cejtím k nim cosi jako respekt. Jejich právo na život. Že jsou neužiteční? A co já? Že pelichají? To se stává i v lepších rodinách.

A co když je to velvyslanec z Plejád? No uznejte, jeden nikdy neví.

Člověk by si to, na co chce mít názor, měl vyzkoušet na vlastní kůži. A to každý, než začne o čemkoli fundovaně blábolit. Nebo má držet hubu. To je můj názor, za kterým si fakt stojím. Howgh.