Po kom ty děti jsou ?

Alibistické žvásty a lamentace typu „To dítě se nevydařilo, po kom jenom je“ mě vždycky pobaví, nebo nadzvednou, pokud jsou myšleny vážně. Naše děti jsou nečekaně, překvapivě po nás.

Za vše, co je v nás, dobrého i zlého, vděčíme vám, naši milí rodičové. Pokud máme tu čest s vámi i žít.

My jsme naše děti a ony jsou my. Je to velice jednoduché.

Z hystericky ječící matky nebo otce blýskajícího zlobným okem v MHD, na ulici, v parku apod. mám vždycky husí kůži. A to malé stvoření lituju, protože má velikou šanci být jednou stejně zlostné a nešťastné jako jeho životadárce.

Ale o tom jsem původně psát nechtěla. Měl to být dík, částečně i  proto, že je dneska svátek, mé milé mámě, která odešla plná života, nespravedlivě,  krutě, nečekaně. Už tomu bude 20 let.

Nikdy mi nepřestala chybět.

Jen díky tomu, co mi dala, můžu tady v té tragikomedii vůbec účinkovat.

Doufám, mami, že jsem po tobě. A taky trochu po tátovi, aby se neurazil :-).

Jo, měla jsem štěstí. A pevně doufám, že ho má i náš syn, ačkoli to neměl s námi vždycky úplně jednoduchý. Ne fakt, nejsem vzorná matka, jsem nedůsledná, líná a mám spoustu nejrůznějších špatných vlastností. Ale snažím se dávat mu ty tři elementární věci, které tak nezbytně potřebuje, jak jsem psala kolem vánoc. Fáze tři – vykopnutí z domu je za rohem, mám z ní upřímnou hrůzu a velkou chuť se chovat odpudivě sobecky a to své malé 18 – leté miminko s číslem bot 46 nikam do zlého světa nepustit. Naštěstí si to už rozhodne za mě on sám.

A nakonec vzkaz všem, kteří si nejsou jistí, jestli jsou dobří rodičové: Jste. Ti blbí nad tím vůbec nepřemýšlejí.

Jo a  prý stačí jeden rodič, co má všech pět pohromadě, takže nezoufejte, když jste na „to“ zůstali (y) sami(y). Jen to máte krapet těžší.