Ideální Svět

Následující článek koluje po virtuálním světě jako tragikomický pocestný. Nevím, kdo je autorem, ale předpokládám, že se neurazí, když si dovolím jej publikovat. Článek se shoduje s mojí pesimistickou vizí budoucnosti, ačkoli k ní přistupuje se značným nadhledem. Pokud ano, hluboce se autorovi omlouvám, a doufám, že se nepotkáme v 75 na pracáku (jsem totiž ve skutečnosti nehorázný optimista).

Po připravované důchodové reformě v ČR, nejspíš už velmi brzo…

Jedu z práce, je mi 73 let.

Musím vlakem, protože jsem o řidičák přišel jako zdravotně nezpůsobilý.

Poté, co mi ve vlaku štípne lístek průvodčí s berlemi, vystupuji.

Vystupuji velice opatrně. Mám totiž jen jedno oko. To pravé mně vypíchl sedmdesátiletý oční chirurg při odstraňování šedého zákalu, když se mu třásly ruce, protože měl Parkinsonovu nemoc.

Z lokomotivy vytahují strojvedoucího na invalidním vozíku.

Procházím nádražní halou, kterou hlídá hrbatý policista podpírán dvěma hluchými kolegy.

Vycházím ven a jdu na tramvaj. Řidička žádá cestující, aby jí řekli, kde má zastavit, protože trpí ztrátou paměti.

Vystupuji a mám hlad, v restauraci mi číšník oznamuje, že jídlo dostanu, jakmile se podaří dostat kuchaře z komatu. Objednávám si pivo, ale číšník kvůli třesu rukou půlku vylije, než dojde k mému stolu. Chci zaplatit, ale číšník nerozezná stovku od  tisícovky!

Jdu domů. Mé děti ve věku 48 a 50 let se mě ptají, jestli bych jim nepomohl najít nějakou práci?

Ne, děti moje, na to jste ještě příliš mladí.

Večer jdu do Národního divadla na Labutí jezero. Představení je hned v prvním dějství zrušeno, protože šedesáti osmiletá baletka, představitelka hlavní role, padá a láme si krček kyčelního kloubu.

Vracím se domů. Odložím obě protézy.

Pustím televizi a sleduji celostátní oslavy narozenin prezidenta Kalouska, který se k naší radosti v plné síle, zdraví a svěžesti dožívá 120 let.