Co stalo pod zemi

Tajemný příběh z brněnského podzemí aneb Co stalo pod zemi. Všechno najednou, když by měl někdo chuť se prokousat veledílem naráz.

Dvě ženy v mlze,  jeden malíř s kočkou,  jeden herec v elegantním lněném saku a jeden terorista s pěti jazyky.

První žena.

Její jméno je Viktorie. Je štíhlá jako prut a lahodná jak brut. Jinak je to blbá blondýna s IQ kol 140.

Druhá žena.

Jmenuje se Barbora, asi, není si tím jistá. V životě už měla mnoho jmen. Je jí pořádný kus. Je to blbá blondýna s IQ kolem 130. Má naprosto nevhodně vysoké EQ.

Viktorie a Barbora jsou kamarádky od dvou let. Občas se jejich cesty oddělily, ale bylo to jen naoko. Obě mají jednoho syna, stejně podezřelou práci a 43 let. Nebo 34, tímhle si taky nejsou jisté (některé okolnosti svědčí pro tu a jiné pro onu variantu).

Malíř Estefan

má kudrnaté vlasy a divoké černé oči. Jeho předek byl blíže neurčený maďarský dobyvatel, a šušká se i něco o Jánošíkovi, Čachtické paní a Drákulovi. Pupek mu drží šráky jak na mimino. Nezbytný šátek kolem krku. Má ženy a děti, přesto je často sám. Je přibližně stejně starý (mladý) jako Barbora a Viktorie. Kočka se jmenuje Madame de Pompidour. Říkají jí Pompidu. Chodí před svým pánem vždy napřed o jeden krok. Občas na něj zasyčí: „Pozor, nebezpečí“ a Štefan (lidově řečeno) tak stačí včas uskočit do škarpy.

Herec

je o něco starší. Má ženy na všech šesti kontinentech, nevynechal ani Antarktidu. Když jednou zabrousil se svým divadelním spolkem za polární kruh, uhranula mu Laponka jménem Čilá Vydra. Přilnul k ní tak silně, že se dočasně dokonce jmenoval Čilá Vydra. V Evropě a v Americe, ba dokonce i v Asii však toto jméno působilo rozpaky, takže se vrátil ke svému již známému pseudonymu Markýz.  Ostatně i u nás si ho pletli se známým populárním hercem a žádali od něj podpisy na literární variantu Kameňáku č.1, 2 i 3, což definitivně rozhodlo.

Terorista.

Co se týká jeho jména, zkrátíme jej na obligátního Abdula. Mluví plynně pěti jazyky a je kamarád Estefana. Tváří se jako velmi dobrosrdečný muslim, ale naše vyspělá západní civilizace ví o teroristech svoje. Je drobný asi jako je Madame de Pompidour mezi kočkami veliká a majestátní.

*

Všichni tito lidé se sešli na divadelním představení u Jakuba. Barbora a Viktorie seděly uprostřed hlediště, obě hezky, slušně oblečené. Barbora měla koženou vestu, minisukni a vysoké boty stejné truchlivé barvy. Její už tak nápadná ňadra byla narvaná v modrém triku a vlnila se v rytmu tropické bouře, jak se vesele smála. Viktorie byla oblečena do jehlových podpatků, decentně otrhaných džínů a úchvatného černého boa, které jí odhalovalo broskvová ramena.  Usmívala se pouze levým koutkem, zlehka a na úrovni.

Na kraji první řady se krčil Abdul, vedle něj se rozvaloval Estefan. Za zády jim trůnila Madame de Pompidour.

Jinak v hledišti moc lidí nebylo, asi tak 150.

Markýz mezitím na jevišti předváděl výkon hodný světoběžného herce. Jeho mohutný hlas burácel, až se kulisy chvěly.

„Jsem tvůj otec, milá babičko“ provolával zrovna v radostné extázi. Babička hýkala „Tušila jsem to, švagře“. Švagr se udal jako tchýně. A tak dále …

Viktorie si myslela „Uf“. Barboře se líbil švagr-tchýně a bavila se dobře. Obě se však stejně těšily na panáka v baru Poslední leč.

*

Později nikdo z nich nevěděl, jak se ocitli u jednoho stolu. Markýz byl zřejmě unaven svým vlastním spolkem natolik, že si radši sedl k Barboře, kterou tak trochu znal. Po očku přitom pokukoval po Viktorii (byl vždy spíš na ženy subtilnější). Ne tak Abdul. Zcela fascinován Barborou, zíral na typickou představitelku odporného imperialismu s velkou chutí. S přibývajícími panáky a hodinou se sunul stále blíž, až se jeho drobná ručka ocitala tu či jinde na Barboře. Estefan, který společnost zřejmě původně stmelil (znali ho všichni), se snažil zavést téma hodné citlivého uměleckého ducha. Pompidu souhlasila.

„Zítra se vracím ke své Vydře“ povídal Markýz nahlížeje přitom Viktorii za boa. „Jsme sice již rozvedeni, ale všem svým ženám zachovávám věrnost“.  Pak ji odvlekl k boxu, kde pustili divokou hudbu. Pohled na ně byl vcelku úchvatný. Štíhlé boky Viktorie se vlnily v Markýzových tlapách.

Zbývající společnost u stolu nezávazně plkala.

„You have nice, ma belle Barrborrra, trés nice (nádcherná) oka“ rozplýval se Abdul.

„Ma bellisisma“ jásal dále v italštině.

Barbora na maličkého muslima shlížela poněkud spatra.

Stefan nezaujatě pozoroval lokál.

„Myslím, Barboro, že je to všechno v prdeli“ pravil po chvíli zamyšleně.

„Všude samá krize. Děcka mají krizi pubertální, já krizi středního věku, moje žena krizi mateřskou, západní civilizace krizi plošnou. Kde je nějaká euforie, obnova, katarze ?“ ptal se vycpané jelení hlavy s parožím.

Pompidu obracela oči v sloup.

„Neskuhrej, Estefane, daří se ti od pohledu dobře“ narážela Barbora na malířovu statnou figuru.  Estefana měla vždycky ráda a měla pro něj i jistou slabost.

„Una favorita mia, ty co poviš to perla“ podlézal Abdul. „My připit na your nehynouci krrrrasa a moudrrra hlava.“

Parohy mlčely.

*

Mezitím se ve vedlejším domě děly věci. Šílený důchodce ve spolupráci se svým jezevčíkem kul ďábelský plán.

Důchodce, jezevčík a ti druzí

Bar Poslední leč dělal kolem třetí hodiny nad ránem čest svému jménu.

Viktorie ležela na boku na piánu a podpírala si půvabně hlavu. Markýz hrál na klávesy (nebylo příliš poznat co, ale nikomu z přítomných to nevadilo).

Abdul ztratil všechny své jazyky a dal konečně pokoj. Slastně chrápal ve zřícené poloze na křesle. Barbora se natáhla na brokátový divan a pozorovala jelení hlavu, jestli z ní něco nevypadne. Usrkávala u toho brčkem gin s tonikem, ledem a citrónem. Kouřila, klepaje popel do Abdulovy vyzuté boty.

Estefan hrál šachy s urousaným gerontem neznámého původu. Pompidu jim do toho kibicovala.

„Bože to je blbec, ten Estefan. Jak může táhnout střelcem na E7“ myslela si. Stefanovi však sdělila pouze ostré „Miauuu“, což mu stačilo, aby pochopil, že jen blbec může táhnout střelcem na E7. Byli už za ty roky dost sehraní.

Barbora se líně převalila na bok, protože dostat něco z vycpaného jelena je dost fuška. Zpod obtažené minisukně jí vykukovaly brčálově zelené kalhotky. Spolu s rudým brokátovým divanem tak vytvářely nesmírně přitažlivý celek.

Z vedlejšího domu se vyplížil jezevčík a nenápadně se sunul k Poslední leči. Šílený důchodce jej spokojeně sledoval divadelním kukátkem.

*

Jezevčík pochází ze slavného rodu. Jeho praprapraprabába byla totiž dvojitým agentem u proslulé Maty Hari. Dokonce přispěla k tomu, že byla slavná vyzvědačka nakonec odhalena. Ale to je dlouhá historie.

„Špehuje pěkně,“ myslel si Důchodce.

*

Plán šíleného Důchodce.

Zabarikáduje divadlo a vyhodí ho do povětří. Je to pomsta muslimovi Abdulovi a všem muslimům světa za to, jaký to jsou zkurvysyni, a mají ropná pole, po kterých Důchodce ve svých šílených snech tolik prahne. Prochází se za dlouhých úplňkových nocí s hůlkou mezi svými ropnými vrty, nasává tu omamnou vůni a je dokonale šťasten. Stačí utáhnout kohoutek a celý svět bude maličký jako rozinka v koláčku, a bude se plazit u Důchodcových nohou. Celé noci takto utahuje a povoluje virtuální kohoutky světového ropovodu.

Za vším je ropa, říká si Důchodce. Jeho identitou je Nenávist.

*

Jezevčík vyšplhal do schodů (na jeho krátké nožky to byl docela nápor) a vklouzl do lokálu obratně jako lasička. Usadil se za odpadkovým košem a bystrým okem slídivě rejdil po lokále. Madame de Pompidour jej poněkud znervóznila (navzdory předkům to není zrovna nejstatečnější psík, vlastně je spíš zbabělec). Při pohledu na spícího Abdula neomylně rozeznal zkurveného muslima a usmál se pod své tři fousy.

Jeho úkol byl splněn, mohl se zpátečkou vyplížit ven.

Venku třikrát krátce hlasitě štěknul. Nebyli to žádní zelenáči, podobnou akci nepodnikali poprvé.

*

Na tento signál Důchodce zareagoval pajdavým vyběhnutím z bytu a po schodech dolů si to šinul asymetrickými pohyby připomínajícími housenku. Vypadal jak oživlý kosmodisk. V ruce držel ošuntělou síťovku.

„Hodnej pejsek,“ zavrkal před domem na jezevčíka, a dal mu čerstvou kost (raději nebudeme pátrat, čí původně byla).

Zatímco jezevčík hlodal kost, Důchodce nelenil.

Vsunul se do dveří divadla, položil do kouta síťovku a vycouval ven. Nálož byla přesně vypočítána tak, aby poškodila pouze dům, kde stálo divadlo. Důchodce býval kdysi důležitým lampasákem, takže to měl takříkajíc v oku.

Do hlavních vchodových dveří divadla pak strčil zlověstně železnou tyč, kdyby chtěl muslim proklouznout ven do doby, než to odpálí.

S pocitem dobře vykonané práce si pak doma zapálil doutník a stiskl rozbušku.

*

V Poslední leči se ozvala pořádná rána. Ale jinak se nic nedělo.

(Důchodce je totiž drobný škudlil a výbušninu sestrojil z prošlých silvestrovských dělbuchů, které zakoupil v akci se slevou v Tescu. Popravdě, takhle zpravidla akce Důchodce a jezevčíka končily.)

*

Jediný účinek v baru byl ten, že se všichni probudili.

„Mama mia“ volal dočista dezorientovaný Abdul. „Kterrra kchurf ruší my sveet slipping? „ dožadoval se odpovědi do prostoru.

Estefan se polil kávou.

Urousaný děd překousl cigaretu.

Pompidu nadskočila jak pingpongový míček a roztáhla v sebeobraně tlapky do všech stran. Zeptala se Estefana, co to má sakra znamenat.

Šachové figurky si to rozdaly mezi sebou.

Markýz udeřil několikrát hlavou do kláves v rytmu valčíku.

Barbora spadla z divanu a Viktorie z piána.

Jelení hlava překvapením zamrkala.

„Co dit se ?“ ptal se maličký muslim. Zaujal přitom polohu vhodnou k okukování Barbořiných zelených kalhotek.

„V Laponsku jsme jednou s mojí Vydrou tak dováděli, že se nám z toho zhroutila kůlna. Znělo to podobně, “ pravil zamyšleně Markýz. „Půjdu se podívat za dveře,“ dodal odvážně.

Pompidu jej následovala.

Sotva Markýz otevřel dveře z baru, bylo jasné, že něco není v pořádku. Chodba byla plná omítky a vlhkého kouře. Na místě dveří, jediného východu z divadla, se válela hromada sutin, ze kterých trčela výhružně železná tyč.

Pompidu si protřela nevěřícně své kočičí oči.

Barbora, Viktorie, Abdul a Estefan se nahrnuli do chodby.

„Co stalo?“ prudil Abdul jak kolovrat. Tiskl se při tom zezadu k Barboře, využívajíc situace, jak mu jeho krev velela.

Markýz rýpal do sutin botou.

„Vypadá to, že se tudy ven nedostaneme,“ prohlásil. „Ještě že mě máte,“ dodal záhadně.

Signál mobilu všem chcípl. Drát k pevné lince dávno přehlodaly krysy. Byli dočista odříznutí od světa.

„Co stalo, milý příteli, my netušit. Avšak všem je zřejmé, že by bylo vhodné toto místo co nejrychleji opustit, než nám spadne na hlavu celé. Vím o tajném východu, do kterého se dostaneme přes sklep. Následujte mě, “ pokračoval Markýz a vylovil z kapsy velký klíč.

Všichni byli rozespalí a tak se mátožně vydali za Markýzem (který se pasoval na hlavního hrdinu jako správný herec a gentleman).

Geront a barman zůstali zalezlí v baru. Neměli totiž rytířské předky a vůbec žádný smysl pro dobrodružství. Jelení hlava hluboce litovala, že nemůže s nimi.

*

V podzemí se mezitím šířila zpráva o nových příchozích rychlostí blesku.

Černá díra

Těsně za dveřmi se všichni zastavili. Před nimi se vinulo šeredné oprýskané schodiště.

*

Viktorie se otřásla zimou.

Nevzala si ani kartáček na zuby. Počítala s obyčejným večerem, už příliš dlouho nezažila nic jiného než středně nudný večírek.

Viktorie je renesanční člověk. Tančí jako lesní víla po požití máku, zpívá zastřeným hlubokým hlasem Marty Kubišové, maluje, nejraději v geniální zkratce, lyžuje elegantně a hladce, obvykle směrem z kopce dolů, a snaží se, aby tento směr nedostal celý její život.

Dělá to všecko proto, aby si nikdo nevšiml, že se něčeho bojí.

Markýzovi začalo něco vrtat hlavou, při pohledu na Viktoriina křehká a hebká ramena. Hezká holka. Trochu moc hubená, ale je to pikantní. Byl zvědav, jak dlouho vydrží v těch jehličkách, co má na nohou. Mnoho času jí nedával. Ani netušil, jak moc se v té holce mýlí.

Markýz se na Viktorii ještě jednou podíval a pak galantně přehodil své lněné sako přes její ramena a duši.

*

„ Fuj, já vidět potfor jakýsi“ zavřeštěl Abdul a vejral na schodiště, které končilo ve tmě hluboko pod nimi.

Barbora obrátila oči v sloup.

Estefan se zatvářil pochybovačně. „Opravdu chceš, milý příteli, vstoupit do té divné temnoty pod námi ? Není jiná cesta ven ?“ tázal se Markýze.

Pompidu to opakovala ještě důsledněji.

Zničehonic se celý dům povážlivě zachvěl a kus omítky spadl přímo před Viktoriiny jehlové lodičky. Markýz si představil, jak bude Viktorii občasně poponášet, ať už v náručí jako princ svoji Popelku, či přehozenou přes rameno jako Alibaba. V duchu zvažoval, která role se mu líbí víc.

„Přátelé, důvěřujte mi. Tuto cestu znám a už jednou jsem ji v podobně dramatické situaci podnikl.“ Přitom si připomněl pikantní detaily tehdejšího útěku z jeviště a usmál se.

„Je nezbytně nutné tento nebezpečný prostor opustit. Následujte mě,“ odvážně vykročil dolů jako první, v ruce obstarožní baterku, kterou vzal na baru. Blikotavé ušmudlané světlo ozařovalo pouze nepatrný kousek prostoru, což bylo ovšem pro všechny přítomné v podstatě štěstí.

Viktorie ťapkala přímo za Markýzem a nenápadně mu zahákla svůj elegantní ukazováček za přezku koženého opasku.

Abdul se chytil za ruku Barbory: „Belissima mia unicata, já tebe ohraňovat a tak tě držet, aby tě neukrad divná tfor, aaaaaaano ???“ lísal se.

Barbora si pomyslela, že divná tfor jí visí na ruce. Ale měla pochopení pro strach maličkého muslima z neznáma. Sama se třásla hrůzou, byla to její noční můra. Všechno chtěla vždycky pochopit,  špatně se smiřovala s věcmi, které se tomu zákonitě vymykaly. Dodnes hledá „moudrého staříka“, o kterém bláznivě snila od 13 let. S nadějí, že jí vysvětlí, o co tady v té tragikomedii vlastně jde. Dosud nepřijala tak úplně skutečnost, že nikdo takový neexistuje, a na vše si musí nakonec přijít sama.

Průvod uzavíral Estefan s Pompidu, která se ostražitě rozhlížela kolem.

*

Nikdo z nich nic netušil o divné dvojici, která se z díry vedoucí do vedlejšího domu vynořila.

Stejně tak nemohli vědět, co na ně dole čeká.

*

Přibližně o 100 metrů dál, směrem k ulici Rooseveltové, bývala kdysi cukrárna U Očků. Tedy cukrárna se to jmenovalo spíš náhodně, bylo to místo, kde se setkávali brněnští malíři, herci a další sebranka nejrůznějšího původu, a ničili si zde zdraví. Dělo se tady zkrátka všechno tak, jak to má být.

V těchto místech, jen o pár metrů níž, teď seděly kolem stolu čtyři postavy, a hrály taroky.

*

Důchodce se po vstupu do podzemí jaksi napřímil a jeho pohyby přestaly připomínat housenku. Jezevčík měl pocit, že mu na ocásku začínají rašit tvrdé chloupky směřující nahoru.

Transformace jezevčíka a Důchodce začala.

Konec zadních vrátek

Markýz znejistěl. Při jeho posledním průchodu touto chodbou vypadalo všechno jinak. Fungovalo nouzové osvětlení, a ošklivé oprýskané zdi byly aspoň vidět. Teď měl pocit, že se pomalu rozestupují, a otvírá se jim prostor, o který v žádném případě nikdo nestojí. Schodiště skončilo a šli teď téměř po rovince.

Taky se mu zdálo, že chodba vede prostě jinam, než by měla.

*

Viktorie zaječela a skočila Markýzovi na záda.

„Tam dole, něco slizké, otřelo, fuj, “ blábolila zmateně. Markýz si ji jemně přehodil do náruče a pátravě se na ni pod světlem baterky zadíval. Zorničky zelených očí s jemnými třpytkami a žíháním měla rozšířené a brada se jí třásla.

Všichni se zastavili a skutečně, prostor byl mnohem širší než na začátku chodby, takže vytvořili bez problémů kruh.

Markýz Viktorii jemně políbil na ústa a pak ji předal, ač nerad (byla příjemně hebká na dotek a voněla jako čerstvý ananas), do náruče Estefanovi. Pak pečlivě prohlédl udupanou zem pod jejich nohama. Nic nenašel.

„Mama mia, co ja dožit zde v divná zem, Allahu ty to koukáš“ bublal dočista vyděšený muslim a tiskl se k Barboře nyní už celým tělem zcela nepokrytě. „Ja chtit lookat krrrrasna den nad zemi, s Barborra ruka v moje,“ pípal. „Ja chtit ju … jak to vy povite slušně, aby ona neurazit ?“ tázal se do prostoru. „Nyní když byt v ohroženi muj cit jasně povida co on chtit“.

„To není cit, Abdule,“ podotkl Estefan a postavil na zem Viktorii, která se už tolik netřásla. Do náruče mu skočila Pompidu a šeptala mu něco do ucha. „Půjde první“ prohlásil Estefan. „Má prý z nás nejlepší intuici, ačkoli Barbora na dvounožce celkem ujde. A když ucítí něco nekalého, vydá krátký ostrý prsk třikrát za sebou, takže si to nelze splést s kýchnutím,“ tlumočil Estefan.

Barbořina prokletá představivost mezitím vytvořila asi 20 nových živočišně – rostlinných druhů a oživila všechny obludy, které kdy kde viděla.

„Přátelé, navrhuji následující uspořádání. Za Pompidu půjdu já s baterkou a Viktorií, což je logické. Za mnou Abdul s Barborou, a na konci Estefan, který nás bude krýt zezadu,“ oznámil Markýz.

Estefan si pomyslel, co je logického na spojení Markýze s Viktorií. Měl rád obě holky a obě se mu líbily. Barbora se umí strašně nádherně koukat a ty její nohy ... Viktorie s jemnou dráždivou elegancí, uměl si představit její štíhlé tělo prohnuté do oblouku… Ostatně třeba by nebyly špatné obě najednou, když by se na polštáři smíchaly jejich vlasy… „A dost,“ pravil jeho cit.

Popravdě nevěděl, kterou z nich by chtěl víc.

*

Pompidu našlapovala opravdu opatrně a dělala čest svému kočičímu původu. Za ní pochodoval Markýz, svoji ruku v kapse saka ve společnosti ruky Viktorie. Barbora vysílala teplo do ruky Abdulovy, aby se malinký muslim tolik nebál. Na konci dusal Estefan, poněkud rozmrzele, že je sám, i Pompidu ho opustila, měl ten pocit.

„Všechny jsou stejné,“ pomyslel si obligátně.

Najednou uslyšeli v dálce za nimi ránu.

„Obávám se, přátelé, že to bylo divadlo, “ pronesl chmurně Markýz. Estefan si pomyslel: „To by nás fakt nenapadlo“. Markýz v roli vedoucího zájezdu ho začínal docela štvát.

„Cesty zpátky není, musíme dopředu,“  dodal zamyšleně Markýz.

*

Cesty zpátky opravdu nebylo.

Je vidět, že Důchodce zas nebyl úplný amatér.

Pravidla hry

Viktorie a Barbora se stýkají v kruhu. Souvisí to s jejich předky.

Viktorie je tak trošku snob, což má kořeny v její modré krvi, a je to tím pádem naprosto logické a patřičné. Barbora je oproti tomu čistý plebejec a považuje kapku snobství za pikantní záležitost. Viděla ho už nespočet variant a zjistila, že je naprosto neškodné, spíš k pousmání.

Kdysi se Barbora procházela bosky po koberci předstírajícím, že je lesní mech, ponořila se do křesla z rudého sametu s příšernými zlatými opěradly, ležela  na posteli s nebesy pod štukovými stropy, u navždy vyhaslého krbu utopeného v mramoru. Bylo jí z toho divně smutno, ve skutečnosti se cítila nejlíp tam, kde byly hrubé stěny, kámen, dřevěné trámy a plápolající oheň.

Má pocit, že pochází odněkud z nitra země.

„Myslíš sklep činžáku na Bratislavské nebo zemljanku na Sibiři?“ smála se jí jednou Viktorie.

Možná se její praprabába narodila v dole za světla hornického kahanu. Nebo topiči Antonínovi, jehož oči žhnuly krví a žena neměla ani na porodní bábu.

Odtud pocházejí i její démoni.

*

Viktorie je z Plejád, zkřížených pravděpodobně s britskou smetánkou. Vyniká suchým anglickým humorem a břitkými glosami na adresu všech okolo. Ale plejádská stvoření jsou ve skutečnosti velmi přecitlivělá, takže ji člověk nesmí brát tak úplně vážně. Komu to dojde, neskonale si ji oblíbí. Je ráda středem pozornosti a současně z toho má čistou hrůzu.

Obě rády utrácejí.

Barbora za věci pomíjivé. To chytla od manžela, když má omylem víc peněz, je nervózní  a rychle se jich zbavuje. Barbořin manžel byl malíř, stejně jako Estefan. Maloval tak krásně, až z toho umřel. Barbora má za to, že je všechno zde pomíjivé, jen si není jistá, jak moc.

Viktorie utrácí za věci trvalejší, i její víra v řád vesmíru je výrazně pevnější. Miluje drahé šperky, značkové džíny, luxusní vůně a hvězdy, zejména na zimní obloze.

Viktorie je na mladý kluky. Barbora na charismatické starce.

Nepotřebují spolu moc mluvit.

Píšou si, když fakt o něco jde.

*

Chodba se nyní kroutila jak had.

Najednou se zepředu ozvalo ostré trojité „Prsk“. Všichni se okamžitě proměnili v solné sloupy. Markýz vykročil první, pevně držel Viktorii za ruku a cosi jí šeptal do jejího delikátního ucha. Abdul se statečně ukryl za Barboru, Estefan se naopak hrnul dopředu.

Co uviděli jim vzalo dech.

Za zatáčkou se otevřela kruhová místnost. Pár metrů před nimi, u velkého dřevěného stolu, seděli pod matným bledým lustrem čtyři muži a mastili karty. Všichni měli klobouky vražené hluboko do očí a dlouhé pláště. Příchod vetřelců je zjevně nevyváděl z rovnováhy.

Pompidu dělala kočičí hřbet a ježila chlupy i fousky.

Abdul opatrně vykoukl za Barborou: „Allahu, co vidět ja?“

„107 v červenejch“, prohlásil jeden muž. „Dáte si s námi ?“ pravil, aniž by zvedl zrak od karet.

„Nemáme zájem o žádnou hru, ctění pánové, jenom bychom s vaším dovolením prošli,“ povídal poněkud starosvětsky Markýz.

Muž se rozvalil na židli a z hloubky duše se rozřehtal. Smích se odrážel od stěn a zněl přibližně jako burácení hromu.

Pak v jediném okamžiku ztichl a zbyla po něm jen zlostná ozvěna.

„Tak k věci, nejsme tady pro nic za nic. Budete s námi hrát“.

„Taroky, mariáš, nebo snad prší?“  pokračoval ironicky. Oči měl stále ukryté ve stínu klobouku.

Po chvilce trapného ticha dodal: „Abyste mi rozuměli, nic proti vám osobně nemáme. Ale každý, kdo tudy jde, MUSÍ hrát. Taková je Souvislost a nedělejte, že to nevíte.“

„Obluda jít pryč,“ prohlásil Abdul statečně zpoza Barbořiných zad.

Barbora cítila, jak rudne. Muž bez očí ji fascinoval.

*

Nikdo z nich tomu nerozuměl ani netušil nic o žádné Souvislosti, ale bylo jasné, že jinak to nepůjde.

„Pravidla jsou následující: Hrajeme tři hry, dle vašeho výběru, dva proti dvěma, které si zvolíte. Když vyhrajete, můžete jít dál. I když prohrajete, ale má to malý háček. Necháme si jednoho z vás. Obvykle to bývá ten, kdo prohraje, nebo ten, kdo je v Souvislosti s ním.“

Markýz se zadumal.

Estefan se chtěl rvát, ale cítil, že by to nedali. On sám není zrovna v nejlepší kondici, Markýz je spíš nafoukaný panák, než rváč, a Abdul ? ten by ty mizery maximálně rozesmál. O holky se bál. Mohl by se spolehnout pouze na Pompidu.

„Muš s barrrrrrrretka šílet, “ prohlásil Abdul. Hlas mu rozčilením 3x přeskočil.

„Ten malej pako se mi líbí,“ opět se rozesmál chlápek, který zřejmě skupině velel. Ostatní seděli pořád na židlích, nyní už zaujati situací natolik, že odložili karty. „Možná si tě necháme jako bonus,“ mrknul na vyděšeného arábka.

Markýz usoudil, že je to jediná možnost. Došel prakticky ke stejnému závěru jako Estefan. Prát se můžou i potom, naděje, že vyhrají, je poměrně vysoká.

*

Nikdo z nich si nevšiml dvou párů očí, zlověstně svítících ve tmě za nimi.

Le Mariage (Svatba)

*

„A co jako byt s tim co zustat tu s vice muš s barrretka ?“ vyzvídal muslim. Už se ani nesnažil slnit společnost svým lingvistickým šarmem.

„Klobouk, Abdule“, obrátil Estefan oči v sloup. „Nerozčiluj ty pány víc, než je nutno“.

„To záleží na tom, kdo to bude,“ blýsklo se ze tmy pod krempou. „Ale nezoufejte, občas někdo i vyhraje“.

Od stolu se ozval krátký syčivý zvuk.

„Aspoň nejsou ti ostatní hluchoněmí“, blesklo Viktorii hlavou. Byla si celkem jistá sama sebou, protože zatím z každé zapeklité situace vyklouzla díky své brilantní mysli.

Barboře se jemně třásla kolena a nemyslela si vůbec nic. Déjà vu bylo natolik silné, že na chvilku upadla do virtuálního bezvědomí.

*

Markýzův vztah ke kartám je naprosto pofidérní, žádná jeho žena karbanu neholdovala. Ještě nejblíž měla k hazardu Čilá Vydra, která občas mastila obdobu Pokeru o sobolí kožešiny. Byla to celkově výjimečná žena.

Estefan hraje odjakživa šachy. Když v 7 letech porazil  všechny příbuzné, jeho rodiče si všimli, že ten kluk je jinej než ostatní děti. Jak začal malovat ostrými barvami divoké neohraničené obrazce, zlomili nad ním hůl navždy.

Karty Estefana zkrátka zoufale nebaví.

Abdulovi veškerý hazard zatrhl Alláh.

Barboru a Viktorii naučili mariáš spolužáci, zvrhlí strýčkové a pak někteří z jejich mužů. Ti s nimi přestali hrát, když o všechno přišli. Dočasně změnili pravidla soutěží, aby Vitorie a Barbora nemohly hrát spolu a byly tak slabší, ale nakonec nepomohlo nic.

*

Bylo jasné, že musí hrát holky. Ostatně byly zvyklé, že většina problémů, řešení a rozhodnutí stejně ve finále zůstane na jejich sladkých bedrech. Křehkost a svižná mysl Viktorie spolu s Barbořinými předky a extrémně vyvinutým instinktem tvořily prakticky neporazitelný celek. Dokud se v srdci některé z nich nezabydlel chlap, který si to obvykle vůbec nezasloužil.

Když jsou od sebe, mají ovšem obě dámy i své stinné stránky.

Viktorie je latentní hysterka, ovládající se hygienik a občas nesnesitelný puntičkář. A pohybuje se prakticky v poklusu.

Barbora je líná. Všechno nechává na poslední chvilku. Nerada řeší věci, zejména ty nepříjemné (Freudův princip slasti je u ní rozvinut ad absurdum). Srší dobrými nápady, ale dotáhnout je do konce je pro ni nadlidský výkon. A má pocit, že má právo na štěstí, což je ovšem nebetyčná blbost.

Obě jsou tak trochu bordelářky, i když každá jiným způsobem. V životě mají taky docela chaos, i když si to o nich vůbec nikdo nemyslí. Osud s nimi zatočil tak rychle, že často nestíhají chápat jeho úmysly.

*

„Tak skupino, bude to prší, nebo si dáme něco ostřejšího ?“ ozval se Hlavní Hráč.

Viktorie se sladce usmála: „Mariáš“. V duchu dodala Blbečku. Měla sto chutí to říct i nahlas a musela se hodně ovládat.

Barboře se vrátilo vědomí. Znervózňovala ji skutečnost, že ještě neviděla mužovy oči. Jediný pohled jí obvykle stačil.

*

Chlápek vstal a mlčky ukázal na dva hráče, kteří se zvedli a odšourali někam do tmy. Bylo však jisté, že nejsou daleko. Sám se posadil a zaburácel: „Tak holky, jak tak koukám, budete hrát vy dvě“. „To je myslím dobrá volba“, dodal zamyšleně.

Začal míchat a rozdávat karty na 4 hromádky. „Dáme licitovanej, pokud dámy souhlasí“, ušklíbl se.

Barbora s Viktorii si sedly naproti sobě, stejně jako seděli muži v klobouku.

Viktorie si přestavila miliardy mikrobů, kteří lezou po ušmudlaných, prastarých kartách, a udělalo se jí fyzicky zle.

Všichni si stoupli Barboře na záda, místo za Viktorií okupoval Markýz, který jí jemně sejmul sako z ramen a narovnal boa. Bylo tu najednou dost horko.

*

„Co kdybyste si sundali klobouky, ať vidíme, že nešvindlujete“, napadlo Viktorii.

„A co kdybyste si sundaly trička, ať vidíme, že nešvindlujete“, pravil muš s barretka.

Viktorie by ho zpražila pohledem, kdyby ovšem bylo pohlédnout kam.

„To se Allahovi nelibit“, pošeptal do ucha Stefanovi a Pompidu Abdul. Estefan se ušklíbl:„A co s tím ten tvůj Alláh udělá?“ Pompidu dodala, že .....

*

Důchodci zatím ve tmě rostla ramena a jezevčík už měl ocásek jak malý krokodýl. Brzy se dostanou ke slovu, sliboval Důchodce svému věrnému a jedinému příteli.

/p