Co stalo pod zemi II.

Další kapitolka mé bezvýznamné slátaniny, určené pouze a výhradně k pobavení. Mohla by se jmenovat Le Mariage (Svatba).

*

„A co jako byt s tim co zustat tu s vice muš s barrretka ?“ vyzvídal muslim. Už se ani nesnažil slnit společnost svým lingvistickým šarmem.

„Klobouk, Abdule“, obrátil Estefan oči v sloup. „Nerozčiluj ty pány víc, než je nutno“.

„To záleží na tom, kdo to bude,“ blýsklo se ze tmy pod krempou. „Ale nezoufejte, občas někdo i vyhraje“.

Od stolu se ozval krátký syčivý zvuk.

„Aspoň nejsou ti ostatní hluchoněmí“, blesklo Viktorii hlavou. Byla si celkem jistá sama sebou, protože zatím z každé zapeklité situace vyklouzla díky své brilantní mysli.

Barboře se jemně třásla kolena a nemyslela si vůbec nic. Déjà vu bylo natolik silné, že na chvilku upadla do virtuálního bezvědomí.

*

Markýzův vztah ke kartám je naprosto pofidérní, žádná jeho žena karbanu neholdovala. Ještě nejblíž měla k hazardu Čilá Vydra, která občas mastila obdobu Pokeru o sobolí kožešiny. Byla to celkově výjimečná žena.

Estefan hraje odjakživa šachy. Když v 7 letech porazil  všechny příbuzné, jeho rodiče si všimli, že ten kluk je jinej než ostatní děti. Jak začal malovat ostrými barvami divoké neohraničené obrazce, zlomili nad ním hůl navždy.

Karty Estefana zkrátka zoufale nebaví.

Abdulovi veškerý hazard zatrhl Alláh.

Barboru a Viktorii naučili mariáš spolužáci, zvrhlí strýčkové a pak někteří z jejich mužů. Ti s nimi přestali hrát, když o všechno přišli. Dočasně změnili pravidla soutěží, aby Vitorie a Barbora nemohly hrát spolu a byly tak slabší, ale nakonec nepomohlo nic.

*

Bylo jasné, že musí hrát holky. Ostatně byly zvyklé, že většina problémů, řešení a rozhodnutí stejně ve finále zůstane na jejich sladkých bedrech. Křehkost a svižná mysl Viktorie spolu s Barbořinými předky a extrémně vyvinutým instinktem tvořily prakticky neporazitelný celek. Dokud se v srdci některé z nich nezabydlel chlap, který si to obvykle vůbec nezasloužil.

Když jsou od sebe, mají ovšem obě dámy i své stinné stránky.

Viktorie je latentní hysterka, ovládající se hygienik a občas nesnesitelný puntičkář. A pohybuje se prakticky v poklusu.

Barbora je líná. Všechno nechává na poslední chvilku. Nerada řeší věci, zejména ty nepříjemné (Freudův princip slasti je u ní rozvinut ad absurdum). Srší dobrými nápady, ale dotáhnout je do konce je pro ni nadlidský výkon. A má pocit, že má právo na štěstí, což je ovšem nebetyčná blbost.

Obě jsou tak trochu bordelářky, i když každá jiným způsobem. V životě mají taky docela chaos, i když si to o nich vůbec nikdo nemyslí. Osud s nimi zatočil tak rychle, že často nestíhají chápat jeho úmysly.

*

„Tak skupino, bude to prší, nebo si dáme něco ostřejšího ?“ ozval se Hlavní Hráč.

Viktorie se sladce usmála: „Mariáš“. V duchu dodala Blbečku. Měla sto chutí to říct i nahlas a musela se hodně ovládat.

Barboře se vrátilo vědomí. Znervózňovala ji skutečnost, že ještě neviděla mužovy oči. Jediný pohled jí obvykle stačil.

*

Chlápek vstal a mlčky ukázal na dva hráče, kteří se zvedli a odšourali někam do tmy. Bylo však jisté, že nejsou daleko. Sám se posadil a zaburácel: „Tak holky, jak tak koukám, budete hrát vy dvě“. „To je myslím dobrá volba“, dodal zamyšleně.

Začal míchat a rozdávat karty na 4 hromádky. „Dáme licitovanej, pokud dámy souhlasí“, ušklíbl se.

Barbora s Viktorii si sedly naproti sobě, stejně jako seděli muži v klobouku.

Viktorie si přestavila miliardy mikrobů, kteří lezou po ušmudlaných, prastarých kartách, a udělalo se jí fyzicky zle.

Všichni si stoupli Barboře na záda, místo za Viktorií okupoval Markýz, který jí jemně sejmul sako z ramen a narovnal boa. Bylo tu najednou dost horko.

*

„Co kdybyste si sundali klobouky, ať vidíme, že nešvindlujete“, napadlo Viktorii.

„A co kdybyste si sundaly trička, ať vidíme, že nešvindlujete“, pravil muš s barretka.

Viktorie by ho zpražila pohledem, kdyby ovšem bylo pohlédnout kam.

„To se Allahovi nelibit“, pošeptal do ucha Stefanovi a Pompidu Abdul. Estefan se ušklíbl:„A co s tím ten tvůj Alláh udělá?“ Pompidu dodala, že .....

*

Důchodci zatím ve tmě rostla ramena a jezevčík už měl ocásek jak malý krokodýl. Brzy se dostanou ke slovu, sliboval Důchodce svému věrnému a jedinému příteli.