Co stalo pod zemí I.

Pokračování Tajemného příběhu z brněnského podzemí. Přejmenované, aby bylo jasné, že se nejedná o žádný serióní průzkum prostor pod městem, nýbrž o bezvýznamnou slátaninu.

*

Viktorie a Barbora se stýkají v kruhu. Souvisí to s jejich předky.

Viktorie je tak trošku snob, což má kořeny v její modré krvi, a je to tím pádem naprosto logické a patřičné. Barbora je oproti tomu čistý plebejec a považuje kapku snobství za pikantní záležitost. Viděla ho už nespočet variant a zjistila, že je naprosto neškodné, spíš k pousmání.

Kdysi se Barbora procházela bosky po koberci předstírajícím, že je lesní mech, ponořila se do křesla z rudého sametu s příšernými zlatými opěradly, ležela  na posteli s nebesy pod štukovými stropy, u navždy vyhaslého krbu utopeného v mramoru. Bylo jí z toho divně smutno, ve skutečnosti se cítila nejlíp tam, kde byly hrubé stěny, kámen, dřevěné trámy a plápolající oheň.

Má pocit, že pochází odněkud z nitra země.

„Myslíš sklep činžáku na Bratislavské nebo zemljanku na Sibiři?“ smála se jí jednou Viktorie.

Možná se její praprabába narodila v dole za světla hornického kahanu. Nebo topiči Antonínovi, jehož oči žhnuly krví a žena neměla ani na porodní bábu.

Odtud pocházejí i její démoni.

*

Viktorie je z Plejád, zkřížených pravděpodobně s britskou smetánkou. Vyniká suchým anglickým humorem a břitkými glosami na adresu všech okolo. Ale plejádská stvoření jsou ve skutečnosti velmi přecitlivělá, takže ji člověk nesmí brát tak úplně vážně. Komu to dojde, neskonale si ji oblíbí. Je ráda středem pozornosti a současně z toho má čistou hrůzu.

Obě rády utrácejí.

Barbora za věci pomíjivé. To chytla od manžela, když má omylem víc peněz, je nervózní  a rychle se jich zbavuje. Barbořin manžel byl malíř, stejně jako Estefan. Maloval tak krásně, až z toho umřel. Barbora má za to, že je všechno zde pomíjivé, jen si není jistá, jak moc.

Viktorie utrácí za věci trvalejší, i její víra v řád vesmíru je výrazně pevnější. Miluje drahé šperky, značkové džíny, luxusní vůně a hvězdy, zejména na zimní obloze.

Viktorie je na mladý kluky. Barbora na charismatické starce.

Nepotřebují spolu moc mluvit.

Píšou si, když fakt o něco jde.

*

Chodba se nyní kroutila jak had.

Najednou se zepředu ozvalo ostré trojité „Prsk“. Všichni se okamžitě proměnili v solné sloupy. Markýz vykročil první, pevně držel Viktorii za ruku a cosi jí šeptal do jejího delikátního ucha. Abdul se statečně ukryl za Barboru, Estefan se naopak hrnul dopředu.

 Co uviděli jim vzalo dech.

Za zatáčkou se otevřela kruhová místnost. Pár metrů před nimi, u velkého dřevěného stolu, seděli pod matným bledým lustrem čtyři muži a mastili karty. Všichni měli klobouky vražené hluboko do očí a dlouhé pláště. Příchod vetřelců je zjevně nevyváděl z rovnováhy.

Pompidu dělala kočičí hřbet a ježila chlupy i fousky.

Abdul opatrně vykoukl za Barborou: „Allahu, co vidět ja?“

 „107 v červenejch“, prohlásil jeden muž. „Dáte si s námi ?“ pravil, aniž by zvedl zrak od karet.

„Nemáme zájem o žádnou hru, ctění pánové, jenom bychom s vaším dovolením prošli,“ povídal poněkud starosvětsky Markýz. 

Muž se rozvalil na židli a z hloubky duše se rozřehtal. Smích se odrážel od stěn a zněl přibližně jako burácení hromu.

Pak v jediném okamžiku ztichl a zbyla po něm jen zlostná ozvěna.

„Tak k věci, nejsme tady pro nic za nic. Budete s námi hrát“.

„Taroky, mariáš, nebo snad prší?“  pokračoval ironicky. Oči měl stále ukryté ve stínu klobouku.

Po chvilce trapného ticha dodal: „Abyste mi rozuměli, nic proti vám osobně nemáme. Ale každý, kdo tudy jde, MUSÍ hrát. Taková je Souvislost a nedělejte, že to nevíte.“

„Obluda jít pryč,“ prohlásil Abdul statečně zpoza Barbořiných zad.

Barbora cítila, jak rudne. Muž bez očí ji fascinoval.

*

Nikdo z nich tomu nerozuměl ani netušil nic o žádné Souvislosti, ale bylo jasné, že jinak to nepůjde.

„Pravidla jsou následující: Hrajeme tři hry, dle vašeho výběru, dva proti dvěma, které si zvolíte. Když vyhrajete, můžete jít dál. I když prohrajete, ale má to malý háček. Necháme si jednoho z vás. Obvykle to bývá ten, kdo prohraje, nebo ten, kdo je v Souvislosti s ním.“

Markýz se zadumal.

Estefan se chtěl rvát, ale cítil, že by to nedali. On sám není zrovna v nejlepší kondici, Markýz je spíš nafoukaný panák, než rváč, a Abdul ? ten by ty mizery maximálně rozesmál. O holky se bál. Mohl by se spolehnout pouze na Pompidu.  

„Muš s barrrrrrrretka šílet, “ prohlásil Abdul. Hlas mu rozčilením 3x přeskočil.

„Ten malej pako se mi líbí,“ opět se rozesmál chlápek, který zřejmě skupině velel. Ostatní seděli pořád na židlích, nyní už zaujati situací natolik, že odložili karty. „Možná si tě necháme jako bonus,“ mrknul na vyděšeného arábka.

Markýz usoudil, že je to jediná možnost. Došel prakticky ke stejnému závěru jako Estefan. Prát se můžou i potom, naděje, že vyhrají, je poměrně vysoká. 

*

Nikdo z nich si nevšiml dvou párů očí, zlověstně svítících ve tmě za nimi.