Bajka o pravdě

Kdysi v pravěku se jedna smečka puberťáků rozhodla zahrát si na pravdu. A já blbka jsem to jediná vzala vážně.

Bylo nám od 14 do 18 let. Dva snědí, okatí, krásní kluci (naši sousedi na chatě) a pět slečen.

(Nečekejte žádnou pikantérii).

Na mě naštěstí byli oba kluci v poněkud kapesním vydání. Ale to mi nebránilo mít své sny. Bylo mi patnáct let a to se zázraky dějí. Co kdyby povyrostli?

Měli jsme se všichni docela rádi, někteří míň, vybraní naopak hodně. Než jsme si jednou zahráli „na pravdu“.

Pravidla byla následující: Každý napíše na papírek, co si myslí o ostatních. Podepíše se anebo ne, to je na něm. Pak papíry zamícháme a každý si vybereme ty svoje (nadepsané jménem).

No tak jo, když se to po mě chce, řeknu, co si myslím. Nic na tom není.

Holkám jsem načrtla v hrubých rysech obrázek, jak je vidím.

Jedna byla fiflena, tak jsem jí řekla, že ji mám sice ráda, ale vím, že by radši byla mezi nějakými lidmi na úrovni, někde jinde.

Druhé jsem sladce sdělila, že je od pohledu vypočítavá jak kalkulačka. Ale že má i své dobré vlastnosti a že ji mám do jisté míry taky ráda (což jsem potila, bo to fakt byla husa).

Další dvě byly dobrý buchty, tak sem jim napsala, že jsou prima a přeju jim všecko dobrý.

Pak jsem si vzala do úst bratry. Ten starší osmnáctiletej byl pěknej zbabělec, takovej ten na všecky strany dobrý, hlavně si nezadat. Trošku úlisnej, neupřímnej, ač krasavec k pohledání. Snilo o něm pět mladých koček, tak mu to krapet lezlo do hlavy. Tak jsem mu to tak nějak pověděla, ale že ho taky mám ráda a ať nepropadá panice, že se s tím dá něco ještě dělat. A nakonec dodala „Trošku víc upřímnosti, M…...“

Mladší byl sígr s hodným srdcem, který nikdo neviděl. Byl vlastně hezčí než straší brácha, ale byl tehdy moc mladej. A malej. Ale oči měl čokoládový a řasy až do nebe. Tak jsem mu řekla, že má lepší jádro než pan bratr, že je nezkaženej, a že se dočká a taky jednou vyroste. No prostě to, co jsem viděla.

Všechno jsem to samozřejmě podepsala. A očekávala brilantní rozbor mé mladičké osobnosti. To jsem si dala.

Fiflena mi napsala, že mám krásné vlasy a že se mnou ráda kamarádí. Po přečtení papírku ode mě se navždy urazila. Mrzelo mě to, měla jsem ji opravdu ráda.

Husa mi napsala, že jsem velká. Jak objevné. Načež po mém sdělení vyjevila, že vlastní nějaké city, rozplakala se a odběhla do lesů.  

Ty dvě další holky nevím, to si už fakt nepamatuju.

Mladší bratr mi napsal: „Nemehlo“. Nevím proč, když jsem závodně hrála basket. Tak jsem se urazila, a dost mě udivilo, jak mě ten křivonohej  prcek zkresleně vidí. Resp. jak strašně málo vidí.

Starší bratr dostal amok a neměl daleko k infarktu (co mi napsal si nepamatuju). Obvinil mě, že mi to řekla jeho matka (naše sousedka). Že to nemůžu vědět. Že to není pravda. Že to je pravda a odkud ji vím ? Projevoval se natolik hystericky, že jsem nakonec musela splácat lživou historku o tom, že jsem jednou vyslechla jejich hádku i s matičkou, a odtud vše vyplynulo. Pak dal konečně pokoj.

A jak to dopadlo? Naše společenství se pomaličku rozplynulo. Fiflena přestala jezdit a věnovala se lepší společnosti. Husa uhnala staršího bratra, ten ji konečně přeřízl a byla svatba. Pak se rozvedli, ale to sem asi nepatří. Mladší bratr si počkal, až trochu povyroste, a pak začal chodit s tou nejmenší, nejhezčí a nejmilejší holkou z okolí. Ale taky mu to nevydrželo. 

Mě moc rádi od té doby neměli. Zejména bratři. Dávali si pozor na jazyk a už to nikdy nebylo to, co dřív.

Přitom v zásadě tak dvakrát o nic nešlo. A nakonec bylo všecko přeci tak, jak mělo být.

Ale dodnes si nejsem úplně jistá: Je pravda vždycky ta nejlepší varianta k výběru ?

Zřejmě je. Ale člověk musí počítat s důsledky a nedivit se, když ho někdo pošle do p.....