Základní pravidlo komunikace: "...ten tón..."

Myslela jsem si, že když ho přesvědčím, že jsem to nejlepší, co ho v životě potkalo, to ostatní už bude brnkačka.

Tak jsme si zase jednou vyrazili na výlet, spořádaně, tentokrát s dvoumetrovým odstupem.

Ráno bylo poněkud hektické, protože miláček sháněl svůj oblíbený svetr. U snídaně se snažil vzpomenout, kdy a kde ho měl naposledy na sobě.

Pobíhal po domě, hořekoval nad kouskem vlny. Bylo mi ho líto. Jako žena mu rozumím. Ale copak jsem měla čas ho hledat?  Zvolit vhodné oblečení, namalovat si veselý obličej a k tomu uvařit kávu do termohrníčku. Hledat svetr, tak nejsem do večera hotová.

 Zrovna jsem se obouvala, když se Pupíček zjevil v oplakávaném svetru.

„Kde myslíš, že byl? Ve skříni. V životě by mě nenapadlo, že ho tam dáš.“ Byl z toho celý zjihlý.„Ty moje Babolínko.“

 Trošku mi to vrtalo hlavou, já a svetr do skříně, ale budiž. A to krásné nové oslovení, které si pro mne vymyslel. Dala jsem mu velikou pusu. Výletu už nic nebránilo.  

Medvídek pokaždé řídí a já mu povídám, aby nám cesta lépe ubíhala. Výlety miluji, jsou tak obohacující. Jak všichni říkají, výlety rozšiřují obzory. A mě především šatník. Ve správný okamžik využiji jeho soustředění na cestu, v takovou chvíli dokáže přitakat na cokoliv. Kdybyste věděli, kolik věcí mi tak koupil. A protože slovo je slovo, mám od podzimku nový kabátek.

Je logické, že ke kabátku potřebuji novou kabelku. Tahle cesta byla skvělá příležitost.

„Medvídku,“ začala jsem opatrně. Zrovna jsme přejížděli frekventovanou hlavní silnici.

„Nemám, “ vybafl nečekaně. Potom na mě šibalsky pohlédl. Ten úsměv nevěstil nic dobrého.

Dělala jsem, jakože nic a vyčkala na další příležitost. Ta záhy přišla. Stará Avie, která byla asi nejrychlejší, protože jela v koloně první, najednou zastavila.

„No, jo,“ lamentoval pupíček.

„Medvídku,“ proběhl druhý pokus.

„Nemám.“

To nevypadalo dobře.

„Když nemáš, tak nemáš. Alespoň vím, jak to je.“

„Hm,“ sledoval řidiče Avie. „Lepší místo si nemohl vybrat.“

„Ani nevíš, co ti chci říct.“

Kolona začala objíždět porouchaný vůz.

Nezbylo než taktizovat. „Chtěla jsem vědět, jestli mě máš rád.“ Zněla jsem hodně plačtivě. Kdo by nezněl. Kabelka se pomalu rozplývala. Už jsem ji viděla jen černobíle, v matných, nejasných obrysech.

„A vidím, nemáš.“

„Nemám tě rád...“

Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového řekne. To byla rána přímo do srdce. Do srdce, které se pro něho obětovalo. Zajímalo by mě, která ženská by mu dala svetr do skříně.

„…protože já tě miluji, Babolíno.“

Pěkně mě vypekl. I přes různé dopravní vyhlášky jsem ho pevně objala a políbila. Na kabelku jsem plna lásky na chvíli zapomněla.

„Babolínko, mrkni do mapy, jak daleko jsme od Zaječí.“

Začala jsem usilovně hledat.

„Myslím, deset…asi…nebo dvanáct….,“ horečně jsem četla v aplikaci. „… dvacet kilometrů…,“ prostě to chvíli trvalo.

„Ukaž,“ zastavil.

Copak za to můžu, že jsou ty mapy tak složité? Než jsem se zorientovala, tak jsme Zaječí přejeli. Vracet se třicet kilometrů už Pupíček nechtěl. Myslela jsem, že zaječí kvůli Zaječí, ale je to medvídek, takže zachoval klid.

„Nechápu, co je na tom tak složitého?“

„ Každý něco nechápe, třeba tvoji kamarádi nechápou, co na mě vidíš.“

„Sám to nechápu.“

„Tady to máš,“ triumfovala jsem.

Lepší vysvětlení jsem mu nemohla dát, protože celou záležitost s mapou dál nekomentoval.

„Ty jsi moje Babalína,“ pohladil mě po vlasech.

Tak krásně mi říká jen on.

„To je krásné jméno, medvídku.“

„Já vím, ty moje babo líná.“

Řekněte sami, není k sežrání?! … ještě jednou zkusím tu kabelku, ale až cestou domů.