Naleju ti čistého vína

„Panečku, to jsem se ale dobře vdala.“ „Zato já jsem dopadl,“ kontroval Pupík, když dával na stůl vajíčka na hniličku, chlebík, máslo a obložený talíř.

„Musíš se na to dívat z té druhé stránky, jsi v teple, máš co jíst, kde spát…“

Nějak jsem za tu dobu, co s Pupíkem žijeme, zapomněla, že pokud je na stole jídlo, dá ho tam on a dům, ve kterém jsem se tak krásně zabydlela, zdědil po rodičích.

Ale, kdo by řešil takové hlouposti.

„Na stodole ti sedí hejno mlsných špačků a už začali sklízet,“ chtěl mě hned u snídaně namíchnout. Moc dobře ví, že poslední dva roky trpím únavovým syndromem a nemám se přepínat. „Já mám dnes dovolenou,“ dodal.

„Už nemáš,“ vytáhla jsem z kapsy županu seznam.

Cha! Sběru hroznů se sice nevyhnu, ale příště si rozmyslí úkolovat mě.

Plouživými pohyby jsem hrozny ostříhala, odstopkovala a hodila do bečky. Celou dobu jsem si v duchu nadávala.

„Červené víno miluji… jé a červený burčák…!“ nejraději bych si nakopala. Ani ve snu mě nenapadlo, co mi Pupík při mé první návštěvě navrhne: „Na dvoře mám pár hlav červeného, můžeš si z nich udělat, co budeš chtít.“ A už vůbec by mě nenapadlo, že na něco takového radostně kývnu!

Občas jsem zařvala na špačky: „ Nemůžete si, debilové, sednout na jinou stodolu?!“

Hrozny jsem v bečce, ve které jinak kvasím medovinu, rozmačkala, nasadila víko a do otvoru ve víku dala bublátor. Hotovo. A teď přijde ta část, kterou mám z vlastního sběru hroznů nejradši, ten nádherný zvuk: „Žbluňk, žbluňk!“ a slastný okamžik: „Glo, glo!“ kdy se vám lahodný mok sune krkem do žaludku a současně do hlavy. Zejména tu druhou fázi miluji.

Loni jsem si párkrát lokla a už to jelo. Po dvou skleničkách jsem začala špičkovat a dělat si z Pupíka srandu.

„…konečně vím, co si o mě myslíš,“ pokyvoval hlavou, „…však ve víně je pravda.“

„Pupi, moc dobře víš, že jsi nejkrásnější, nejhodnější a nejchytřejší…“, hladila jsem ho po bříšku a doufala, že na předešlé poznámky zapomene.

„Tak teď si mě nasrala podruhé!“

„Pupi, dyť je to burčák! Tak jakápak pravda!“

A to už jsem se zamotala úplně.

„Tím mi chceš říct, že nejsem nejkrásnější, nejchytřejší a nejhodnější…?“

Letos si dám pozor.

Po práci jsem si namazala oběd a celá znavená padla do křesla na terase.

„Co je k obědu?“ zaznělo z dálky a potom přímo nade mnou.

„Nevím, Pupík není doma,“ pronesla jsem v polospánku.

Pak se prostorem neslo něco jako žalostný zpěv hromovládce a z mlhy naproti mně se vynořil Pupík s krajícem chleba se sádlem. Mlsně jsem se olízla. Měl na něm, potvora, nakrájenou cibuli. Ten si, panečku, podstrojuje.

„Co máš dobrého?“ vběhl do dvora soused. „…to jsem měl taky k obědu,“ zahořekoval.

„…takže promaštěno máš,“ vyskočil Pupík. Ihned zmizeli ve sklepě.

A je to. Do večera mám klid…a možná až do rána.