Co všechno může chudák žena udělat pro záchranu manželství... a jak se počáteční strach, stud a ponížení mohou proměnit ve vítězství!
Bára byla odjakživa dáma s velkým D a nemyslím tím jenom její Dudy, Dupu ( zadek), ale i Duši. V tom obrovském těle bylo vždy spousta lásky na rozdávání a neuvěřitelná činorodost, s níž zvládala všechny své koníčky. A že jich bylo.
Oproti tomu její muž si vystačil s málem, měl jen jeden zájem - o ženy. Měl vlastně koníčka ženského pohlaví, to znamená klisničku. A tomuto zájmu se věnoval s neutuchajícím zápalem.
Bára jeho zálety dlouho snášela, rodina byla nade vše.
„Až mu dojde testosteron, tak to bude dobrý.“
Jenže, ten nějak nedocházel a s přibývajícím věkem to bylo čím dál tím horší.
„Fakt? Každý večer?“
„Jo, já už nemůžu.“
„A zkoušela jsi…?“
„Všechno, bolest hlavy, menstruace…chodila jsem spát na prasáka (tedy nemytá)….“
„A?“
„A nic.“
Taky by se mi sex přejedl.
„To mi řekni, jak zvládá ještě ty…však víš.“
„Co bróm?!“
Po něm seděl a čuměl před sebe. Co s takovým chlapem na baráku?! Vyzkoušela opravdu všechno.
„Končím, budu se věnovat manželovi,“ znělo Bářino rozhodnutí. „Žádné kurzy, žádné kroužky, pojedeme spolu na výlet, do kina, do divadla, ať klidně navrhne, co by ho bavilo.“
„Swingers party,“ bulela o týden později Bára nad šálkem kávy.
Koutky nám cukaly, přesto jsme ohromeně vyhrkly: „Swingers party?“
„V čem tam půjdu?“ vyrazila mezi vzlyky a pak se rozeřvala.
My taky, ale smíchy. Všem nám tekly slzy po tvářích.
Představily jsme si Báru v síťovaných šatičkách, jak s tím svým laskavým pohledem hledí na roztřesené pupky, houpající se pindíky a zapálená lýtka. Při troše štěstí, protože na párty Milk and Honey ji nepozvou, narazí i na nějaký ten sval.
„Tam chodí všichni nazí…,“ vzlykala.
„Vidíš, tak to máš vyřešené, vezmi si nějakou pěknou mašli a tu červenou kabelku.“
„Sednu si na bar…a….,“ celá se zajíkala a my s ní.
Bylo nám jí líto, ale bylo to tak absurdní, že jsme se nedokázaly od tématu odpoutat. Představa Bářiny holé řiti na malé barové stoličce byla neodolatelná.
„…celulitida…,“ vzlykala.
Svorně jsme doplnily ve své mysli imaginární obraz tlusté Bářiny zadnice o pomerančovou kůru táhnoucí se po stehnech až ke kolenům.
„Máš nádherné poprsí,“ snažila se ji uklidnit Majka.
„No, vidíš, tak si na tom baru sedni čelem do místnosti,“ dostala další dobrou radu.
I když jsme si ji v představách natáčely, jak chtěly, vždycky to končilo hurónským smíchem. To byste musely Báru znát. Přestože jsme jí zmenšily poprsí, odmazaly nějakou tu celulitidu, zatáhly bříško, hodily přes ni tuniku z prostěradla, atraktivně ji nalíčily, nalakovaly nehty na rukou i na nohou, vždycky jsme skončily u toho jejího telecího, dobráckého pohledu, jak hledí na nahého neznámého muže: „Drink, madam?“ To fakt nešlo vydržet!
„A vážně tam půjdeš?“
Pokývala hlavou. V tu chvíli jsme všechny zvážněly. Tohle už není legrace.
Na další čtvrteční kávičce nezbyla volná židle.
„…slyšela jsem, jak barmanovi takovej pupkatej plešoun říká: To si je nemůžeš dopředu omrknout? Ať ti pošlou fotky…byla jsem tak vyděšená a zneuctěná, že jsem se rozplakala….“ Po chvíli se uklidnila: „… když Dan uviděl, jak na mě ti chlapi civí..,“ a tak nějak vítězoslavně pokračovala, „…a navíc pohledem na ostatní ženy zjistil, že nedostane nic jiného, než co si sám přivedl, popadl mě za ruku a táhl pryč.“
Měla náš obdiv.
„To není všechno,“ pokračovala. Najednou tu nebyla ta schoulená hromádka neštěstí, seděla vzpřímeně, s hlavou vzhůru, celá vyprsená, se zvláštním úsměvem na rtech. „ Jak mě tak táhl, prostěradlo se zachytilo za barovou židli…najednou jsem byla nahá. V mžiku u mě stáli dva naháči a zvali mě na skleničku,“ vztyčila prsty na znamení přísahy, „ žádní chcípáci, pěkně udělaní. Dan popadl prostěradlo, zabalil mě a vystrčil z místnosti.“
Veliké A? viselo na našich rtech.
Víc nám neřekla, ale ten zvláštní, sexy úsměv z jejich rtů už nikdy nezmizel. A už je to bratru deset let.
