Venkov je ráj...až na tu čistou špínu

Pupíkův venkovský domek mi učaroval  hojností - plnou spižírnou, ledničkou a mražákem, než jsem šlápla na hrábě a do prvního slepičáku…(psal se únor př.k. – před koronavirem)

Hned po ránu, plná radosti a štěstí, že mě Pupíček má, jsem dostala skvělý nápad. Trošku ho postarším. Potichu jsem vylezla z postele, bylo sice teprve devět, jenže ten nápad byl tak ohromný, že jsem si přivstala.

Fakt, sama sebe často obdivuji. Na druhou stranu vím, jak těžké je žít s tolika šarmem, vtipem a inteligencí, navíc jako blondýnka.

 Zlehka, po špičkách jsem vešla do obyváku, Pupíček seděl u zapnutého monitoru.

 „Bubububu!“

Pupík vyskočil, vzápětí dopadl zpátky do sedačky, v očích děs. Málem měl z toho smrt. Se smíchem jsem odešla do koupelny. Ten mě při pohledu do zrcadla rychle přešel. Mohli jsme to mít za sebou oba. Pravda, možná jsem to trošku přehnala, bububu bylo zbytečné.

Obraz v zrcadle jsem vylepšila a zamířila do kuchyně.

Tam mě čekal další šok. Stůl prázdný, sporák studený, miláček ve dveřích, v kabátě, s taškou přes ramena.

„Proboha, neopouštěj mě!“ zavzlykala jsem a padla mu kolem krku.

„Proč bych tě opouštěl? Navíc, bydlíš ty u mě, Zlato.“

Tak to vidíte, ještě mi bude vyčítat, že tu není sám. O koho by se staral, no řekněte? Měla jsem slzy na krajíčku, jenže potom bych nemohla brečet kvůli snídani. Hrozilo, že pokud si ji jednou jedinkrát nachystám sama, přijde o způsob, jak mi projevovat lásku. Co pak? Ta představa mě natolik vyděsila, že jsem se rozplakala.

„Tolik jsem zase neřekl.“

„Ty už mě nemáš rád, medvídku?“

„Snídani máš v ledničce.“

Obložený talíř, paráda! Představa samoty musí být strašná.

To je, panečku, dobrota. Šunka, sýr, moje milované olivy, rajčátka, vajíčko na hniličku a k tomu čerstvý chleba.  Vzdušný polibek letěl ke dveřím.

Někdy těm lidem, kteří se mají o koho starat, závidím. Často si v myšlenkách představuji ten nádherný pocit radosti, který medvídka zaplavuje, když vyjíždí brzy ráno do vedlejší vsi pro čerstvé pečivo. Tak ráda bych něco podobného prožila, ale nemohu, vzala bych mu všechno, pro co žije. Tak zlá nejsem. Proto se ve jménu lásky obětuji.

„K obědu si něco ohřej,“ zaznělo z chodby, pak práskly dveře a domem se rozhostilo ticho.

Úplně mi to vypadlo z hlavy, jede s kamarády na chovatelskou výstavu.

V tu chvíli mě zachvátila panika. Já to nějak přežiju, ale co je nejhorší – musím se postarat o zvířata!

Z medvídka se stal, po té co začal bydlet na venkově, hospodář. To bude tím čerstvým vzduchem. Tajně doufám, že až se ho pořádně naloká, tak ho to přejde. Jenže, plíce se mu roztahují pomalu, takže už stihl kde co přitáhnout. Začalo to kačerem, k němu přibyly dvě kačeny, pak kohout a slepice a teď, máme dokonce ve chlévě prase.

Dal za selátko láhev rumu. Tu moji. Celý týden jsem pila jen colu. Kvůli blbýmu praseti.

Po snídani jsem obula gumáky a šla obstarat hospodářství. Bylo skoro poledne, času nebylo nazbyt.

Nejdřív dám slepicím a posbírám vajíčka. Ten, kdo byl už někdy na venkově, tuší, kolik práce na mě čekalo. Ovšem lepší by bylo říct, že si ani zdaleka nedokáže představit, jak těžký úkol přede mnou stál.

Kohout už číhal u brány. Měřil si mě zlostným pohledem, poskakoval, natahoval krk a vypínal hruď, peří kolem hlavy mu klesalo a stoupalo, občas zahrabal a do toho všeho neuvěřitelně výhružně kdákal.

„Pipí,“ začala jsem po dobrém. „Ty nechceš nažrat?“ Byl úplně jiný než já. Nechtěl. Mezi mnou a krmítkem stála branka a načepýřený kohout.

„Dobře, trhni si,“ položila jsem kbelík se zbytky na zem, když trochu vytráví, ani jeho, ani slepic, neubude.

Alespoň seberu vajíčka. Potichu jsem otevřela zadní dvířka kurníku. To bych vám přála vidět. Takový svinčík! Všude nasráno, sláma rozházená, rozhrabaná. To tam mám jako jít? Ve svých značkových gumáčcích? Kohout nakoukl dovnitř a já práskla dvířky.

„Znáš kohouta na víně?“ byla moje poslední výhrůžka. Místo zděšení vítězně zakokrhal.

Pak jsem dostala skvělý nápad. Jak už dobře víte, není to u mě nic neobvyklého.  Koupím slepicím záchod. Ve zvířecích potřebách ho určitě mají. Když můžou mít kočičí, proč by neměli slepičí. Miláček chce sedlačit, ale základní, nejdůležitější věci jako je hygiena jdou mimo něj. Klasický chlap.

A protože byl čas oběda, vrátila jsem se do domu.

Chvíli jsem koukala do lednice, ale všechny potraviny potřebovaly ke zpracování mužskou ruku.  Tak jsem si nakonec, jak mi miláček poradil, něco ohřála. Chleba v topinkovači. Všechna ta dřina mě natolik zmohla, víčka po dobrém obědě ztěžkla a já usnula. Když jsem se probudila, venku byla tma. Je jasné, že po tmě se vajíčka blbě hledají. Ještě nějaké rozbiju. A zase přišel nápad. Ráno dám do kurníku slepicím plato, a až bude plné, dám ho rovnou do lednice. Jak by to v těch velkochovech jinak dělali? U všeho se musí přemýšlet.

Báječný pocit ze skvěle zvládnutých úkolů mi kazilo jen prase. Řvalo ve chlévě hladem a další spánek ani miláček, nepřicházeli.  

Znenadání jsem se rozhodla k nevídanému činu. Vzala jsem připravené krmení a dala ho praseti do žlabu. Já vím, jsem úžasná. Pocit hrdosti zaplavil moji hruď.

V tom zazvonil telefon. Pupíček! Prý, ať za ním přijdu do hospody, už se vrátil a sedí tam s kamarády.

Nakonec, po celodenní dřině si jedno zasloužím. A navíc to bude skvělá příležitost popovídat si s ostatními hospodáři.  Když jsem to tak dneska viděla, mám spoustu skvělých chovatelských nápadů.