Venkov má své kouzlo, zvláště jižní Morava se svými vinohrady a dnes dokonce místy i palmami. Tak, když se to v létě rozvolnilo, oblékla jsem kroj, naleštila skleničky, stáhla tanečníka z divanu...a šla si zajuchat.
Moje první Babské hody! Jak já se těšila! Poprvé za stárku! Kouzlo starých časů na stará kolena. Ta moje.
Pupi byl od počátku nadšený. Doslova mě překvapil. A ten zájem, s jakým se staral, abych nevynechala jediný nácvik a organizační schůzku. Dokonce mě pokaždé galantně doprovodil. Až na hodech jsem zjistila, že takových mužů je v obci víc. Vždy způsobně zasedli v hospodě a čekali, až na přilehlém plácku nacvičíme taneční sestavu. Jedinkrát se nestalo, že by nás uháněli, naopak. Vždy trvali na tom, abychom nespěchali a v klidu tanečky nacvičili.
Den před hody přivezly baby kroje. Pyšně jsem si ho odnesla domů. Uložila objemnou tašku do skříně a zasypala Pupiho novinkami.
„Kdy zítra odcházíš?“ zeptal se na místo údivu nad čerstvými obecními aktualitami.
„Sraz máme ve dvanáct.“
„Holky přijdou k nám?“
„Uvidíme se až na place.“
„Hmm,“ vypadl nezúčastněně. A pak to přišlo: „A kdo tě obleče?“
„!!!!!!!!!“ krve by se ve mně nedořezal.
Sedla jsem k počítači, zhlédla pár videí a zhroutila se. Proto se baby už po ránu shlukují v různých domácnostech, žádné popíjení, hodová nálada. Popadla jsem telefon.
„… mohla bych….“
Mohla. Baby mě oblékly, i tu štamprli jsme si daly.
„Moc nepij,“ naklonila se ke mně Hanka. Ta má starosti. Copak budu po jedné skleničce opilá. Koza! Ať se stará o sebe, běželo mi hlavou při pohledu do zrcadla. Do kapsičky na zástěrce jsem po vzoru bab zasunula zrcátko, rtěnku, igelitovou pláštěnku a štamprličku. Fakt mi to sluší!
Na plac jsem dorazila i se svými tmavými, proticovidovými, antibakteriálními koláči, jejichž smířlivý vzhled tvořila silná vrstva cukru. Chuť byla stejně tak nepopsatelná.
Postupně jsme procházeli s kapelou a sklepníky dědinou, moc jsem si to užívala. Sklenička u jednoho domu, sklenička u druhého domu, řízeček, chlebíček, všude nás královsky hostili. Pupi by se měl naučit hrát na nějaký hudební nástroj, ať se taky alespoň jednou bezpracně nají. Po cestě jsou tři hospody, v každé si zaběhnu. Hned v první, jakmile jsem do sebe obkročmo na židli (protože jinak se v tom naškrobeném kroji sedět nedá) kopla malou dvanáctku, bylo třeba vypustit nashromážděné tekutiny. Dveřmi jsem prošla, do malého prostoru s keramickou mísou se nějak vměstnala a tím to skončilo. Naškrobená sukně nešla zvednout.
„Moc nepij,“ zaznělo mi v uších.
Otevřela jsem dveře a za nimi stál můj anděl. Hanka.
„Viděla jsem tě jít….,“ smála se. „Jó, s tím si musíme dneska pomáhat.“ Klekla na kolena, stáhla mi punčocháče, kalhotky… já jí vzápětí službu oplatila.
Večerní pochod byl paráda, tombola paráda, půlnoční vystoupení paráda. Domů jsem došla celá zmlácená. Od rána na nohou, v tom kroji si nesednete, protančené střevíčky pálily na chodidlech. Jak v tom mohly ty ženské chodit?
„Okamžitě to ze mě sundej, Pupi!“
Břicho jsem měla z hromady zařezaných šnůrek ze suknic v jednom ohni. Škrob a pot vykonaly své, tři dny jsem ošetřovala zarudlé fleky hydrolátem z meduňky.
Ptáte se jestli, půjdu příští rok znovu? Určitě…ráda bych, pokud je nezruší…jen ty šňůrky nechám volnější!
