V úterý byl potvrzen ve funkci ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Jiří Pernes. Je s podivem, jaká kampaň celý proces provázela. Původcem politizace celého problému však nebyl předchozí ředitel Jiří Žáček, kterého někteří obviňovali z vynášení nových informací o svém nástupci, ale místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek svým teatrálním vystoupením na tiskové konferenci, který právě taková nepodložená tvrzení pronášel.
Je málo institucí, proti kterým ČSSD tak bojuje. Nekriticky obhajuje odbory, Svazy důchodců a snaží se o ženská hnutí, pokaždé jde tedy o skupiny nových voličských hlasů, které ČSSD láká. Studium totalit takový potenciál nemá, protože jeho existence přináší ČSSD jen nepříjemné vyhlídky. Mohly by třeba upozornit na podíl ČSSD na únorovém převratu, na ideovou propojenost ČSSD a KSČM a vůbec na přirozenost spolupráce obou stran.
Proto ČSSD ruku v ruce s KSČM přijetí návrhu blokovala a opakovaně zpochybňuje jeho existenci. Lubomír Zaorálek teď přešel do ofenzívy – ústav politizuje, aby jej snad definitivně zničil. Proč to ale dělá? Bojí se snad ČSSD nestranného hodnocení doby nesvobody a období komunistické totalitní moci? Nebo zpřístupnění dokumentů, vypovídajících o době nesvobody? Obojí totiž ústav podle zřizovacího zákona dělá! Koho tím ČSSD vůbec brání, když svoji spolupráci s KSČM dlouhodobě bagatelizuje a vyvrací obavy z jejich nedemokratických rysů?
Důsledky jsou zřejmé – tlustá čára za minulostí, aby náhodou nedošlo k podobným odhalením jako v případě Romana Polmy, který se z policejních šiků na Národní třídě dostal až na kandidátku ČSSD. Nebo o estébácké minulosti lídra liberecké kandidátky Ploce. Ale taky o zrůdnostech Aloise Grebeníčka v uherskohradišťské věznici, střelbě na hranicích nebo nesnesitelné atmosféře strachu a špiclování? Tomuhle všemu hodlá ČSSD zabránit, dostává se tak však do pozice spoluviníka, který kryje spáchané zločiny. Je to opravdu dobrá vizitka pro stranu aspirující na vládní pozice?
