Z kola ven

Asi toho moc nevysoutežím, a využití by stejně bylo ve hvězdách, ale když už si hrajeme na pravdu mezi námi děvčaty i chlapci...

ftipky.cz

"Ty máš ještě kolečka?" podivila se před mnoha lety holčička od sousedů. "To je pro malý děti!" deklasovala mě, nejstarší ze tří dětí a tedy "velkou", před ostatními dětmi ze sídliště. Ještě ten večer jsem si vyprosila odstranění záchranných koleček z dětského bicyklu. Dlužno dodat, že k veliké radosti maminky.

Nadšení netrvalo dlouho. Kolo totiž nešlo, na rozdíl od kamarádčina, nijak inteligentně zastavit. "Má kolo s brzdou," zkonstatovala mamka. "Co?" "Když šlápne dozadu, brzdí," dostalo se mi vysvětlení. Jen co mladší sourozenkyně trochu povyrostla, dostala kolo s opět našroubovanými postranními kolečky a táta přivezl ještě jedno. Větší a s brzdou...

Další, ještě větší kousek vynesl strejda ze sklepa. Modré, po klukách. Na přebarvení nikdy nedošlo, zato mělo i přední brzdu do ruky a já byla větší hvězda než kluci na BMX s rámy obalenými molitanem. A ještě jeden bicykl se ze sklepa vyloupl. Zelený, s klučičím rámem. Jediné, co chybělo, byl nákupní košík. Brzdy se staly věcí, kterou používají pouze srabové. Sjet kopec k parkovišti a projet zatáčkou bez brždění, to byla frajeřina! Kupodivu nikdo neskončil bez zubů. 

Zásoby k zapůjčení však dospěly nečekaně ke konci a tak se stalo, že jsem najednou kolo neměla. Pro puberťačku jak má být pořádná nepříjemnost. Až po čase a velkém smlouvání došlo k nákupu. Červená barva, holčičí rám, patnáct převodů. Jen zadní brzda v levé ruce byl pěkný nezvyk, ale ke karambolu naštěstí nedošlo. Zase jsem se vyrovnala kamarádům a mohla s nimi vyrážet na výlety.

Podunajská cyklostezka? Proč ne, fajn. Bez helmy, bez pořádné výbavy, zato se spoustou sebevědomí, které mělo záhy splasknout. Holt 80 kilometrů na den není zas taková legrace, a to se ještě měl stíhat další program. Hned druhý den dopoledne jsme toho měli plné zuby, navíc bylo opravdu teploučko. Až poslední den se kola sama rozjela. Sportovní kurz o rok později byl potom procházkou růžovým sadem, zvlášť, když jsem se preventivně nahlásila do pomalé skupiny.

Pak už následovala jen stopka v podobě ekzému. Potit si do krve rozpraskané ruce na řídítkách prostě nešlo. A tak kolo putovalo do sklepa a já si běžela koupit pohorky.

Co dodat? Snad už jen úsměvné vzpomínky na léta v Hradci Králové, kde jezdí snad všichni. Terén ala placka se k tomu přímo nabízí. Čím větší "šunka", tím lépe, aspoň vám ji nikdo neukradne. Parkoviště na kola jsou všude, na nádraží, u každé školy, dokonce i v nemocnici. Dáma v kostýmku nebo slovutný pan profesor v bílém plášti šlapající do pedálů staré skládačky, to je pohled k nezaplacení. Stejně jako kluk na drahém horském kole, který má problém vyhnout se chodcům na společné stezce...