We Are The World

Stojím ve sterilizační propusti a snažím se rozepnout zaseknutou sponu náramku. Už drahnou chvíli "nemyslím" na to, že moje kamarádka nejspíš prožívá pekelná muka. Jen já tady vím, že ještě není zdaleka v takové pohodě, jak se tváří. Ztuhlé prsty mě neposlouchají, přesto nakonec boj se zapínáním vyhraju a tenký zlatý řetízek položím do misky vedle hodinek. Vezmu si z police čistý pláštík, ale v tom momentě se otevřou dveře a dovnitř vrazí Kajka.

"Pojď si sednout," odhrnu papíry z odkládacího stolečku. "Umazala ses," upozorní mě kamarádka se zjevně hraným klidem. "To je dobrý, ještě jsem se nemyla," odpovím a snažím se odhadnout, k čemu asi u šéfky došlo. Kája vypadá, jako když se ještě musí vyrovnávat s nemilou zprávou, než se o ni podělí. "Sedni si radši sama, je to nářez," řekne nakonec. Neposlechnu a zůstanu stát. "Tak to vybal!" Kajka viditelně váhá a moje nervozita narůstá. "Soňa čeká dvojčata," vypadne z ní nakonec.

"A co z toho?" podivím se. Kájino rozpoložení neodpovídá bezvýznamnosti této novinky pro nás. Zdánlivé bezvýznamnosti, jak se záhy ukáže. "Jelikož jde na rizikové, chtějí někoho od nás. Náčelnice vybrala mě," oznámí mi a nezdá se, že by měla radost. "Tebe?" projevím opět svoje IQ. "Proč?" zeptám se a okamžitě mi dojde, jak to nejspíš vyznělo. "Já vím, seš lepší než já, takovej tichej mozek týmu," řekne Kajka a nemá daleko k slzám. "Jenže..." nedořekne a zvedne mi levou ruku před oči. Nechápu. Proč by mělo být problémem to, že nejsem vdaná? Absencí kvůli dětem mám nejmíň ze všech.

"Tak jsem to nemyslela, ale proč to nenabídla Sofii?" "Ta to odmítla," odpoví Kája unaveně. "Co?" vyvalím oči a kecnu na místo, které jsem připravila pro kamarádku. "Ta odmítla práci snů, možnost se blýsknout?" "A proč by si měla vytvářet auru dokonalosti někde jinde, když ji má tady? Riskovat, že to třeba nevyjde a nebudou ji považovat za perfektní? Ta svého cíle dosáhla!" Kájiny zarůžovělé tváře zblednou. Sice jen do její obvyklé barvy, přesto se trochu leknu a zvednu se. Kamarádka si rezignovaně sedne přímo na použité pláštíky na zemi. Koš na prádlo zmizel neznámo kam.

"Hele, já vím, že by sis to zasloužila spíš ty," pokračuje ve svém proslovu. "Jenže z určitýho úhlu vypadáš jaksi nedůvěryhodně," připomene mi moji ne zcela konvenční rodinnou situaci. První dítě ze známosti na jednu noc, druhé ze vztahu s alternativním muzikantem a aktivistou. "Stačí, aby se Josef objevil v okolí, a hned je pozdvižení," dodá a já vím, že má pravdu. "Kromě toho je tu ještě Robert." Jasně, moje rodinná anamnéza, bratr kriminálník, matka utekla s milencem neznámo kam, otec se upil k smrti. "O nic z toho ale vůbec nejde," snažím se o pevný tón, jen nedat najevo, že mám slzy na krajíčku! "Tobě to nedošlo? Chce nás rozdělit, nevidíš jak jí vadí, že spolu fungujeme a doplňujeme se? Vím, že je to pro tebe jedinečná šance a přeju ti to... I když ti možná i trošku závidím!" přiznám s nemalými rozpaky.

"Majko, prosím tě, o tohle nejde, nebuď paranoidní, nejspíš si vybrala náhodně jednu z nás, podle nálady, jako bys ji neznala!" snaží se mě kamarádka uklidnit. "Proti mě by mohla taky nakecat tisíc věcí." "Mě nesnáší za to, že žiju," upozorním kamarádku na nepopiratelný fakt, se kterým jsem bojovala dávno před mateřskou. "Vždycky se to uklidní, dám se ukolébat, a pak to zas bouchne s novou silou," připomenu nedávné drama, které ve finále musela řešit vedoucí. "Nevěří mi, že bych to zvládla," dodám rezignovaně. "Mě taky ne, ani se tím netajila, jenže jaksi nikoho lepšího nevymyslela, když to Sofinka odmítla. Ona je v tomhle dost dobrá, ví, že se neumím postavit a vydržet." "To já už taky ne," přiznám otráveně a dosednu zpátky na stoleček. "Co jsem uměla, ona zničila. Po těch letech tady si už nevěřím. V ničem. To co jsem považovala za přednosti, se tady ukázalo špatně."

Karolína pochopí, že mám dost. Vytáhne další misku a začne si sundavat prsteny a náramky. "Co blbneš?" podivím se. "Nedělej to za mě, budu si připadat ještě hůř. Neoblíbená, nedůvěryhodná a ještě nezvládne svoje emoce ani svou práci." "Nemusíš být perfektní," řekne Kája smutně a mě je jasné, na koho myslí. "Natáhni ruce," nařídí mi ještě. Poslechnu a s úžasem si všimnu, že pravá se mi trochu třese. Pevná, jistá, nezničitelně silná Marilyn je pryč. Jsem troska a navíc brzy bez parťačky. Se slzami v očích pozoruji kamarádku, jak se rouškuje a natírá dezinfekcí. Ruce se jí třesou víc než mě, ale nechám ji. Chce mi pomoct, jenže to nedokážu přijmout a ocenit. Jsem zvyklá si všechno vydřít i vytrpět sama. A Kajka to ví.

Intuice mě donutí provést očistné rituály a v oblaku výparů dezinfekce vlézt dovnitř. Vidím, že se Káje lesknou oči. "Na, vem si to, já se bojím," podá mi stříkačku. "Nedokážu to," přizná s rozpaky. "To je v pohodě," nedělám z ničeho drama. "Tak to nemyslím," fňukne. "Nedokážu jí říct, že to nevezmu." "Kájo, neblbni, je to super šance," snažím se ji přesvědčit, ale od srdce to nejde. Jak ráda bych byla, kdyby Kája nikam nešla. Co na tom, že má jít jen do Fakultní nemocnice, ne na konec světa.

Zrovna vycházíme na denní světlo, když zaslechneme milovanou šéfku. "Mary, tak už jste to slyšela?" zeptá se a já div nepotřebuji resuscitaci. "Pojďte se mnou," nařídí mi. Mám pocit, že moje tělo ty přívaly adrenalinu nemůže zvládnout. "Karolína se na to moc netvářila, viďte?" položí k mému úžasu otázku zcela neočekávanou. Jen s maximálním úsilím udržím spodní čelist na místě. "Radši bych se k tomu nevyjadřovala." "Je vám asi jasné, proč jsem oslovila ji?" položí mi zcela scestnou otázku. Dobře to vím. Bojí se mých schopností, tak se snaží sobě i mě namluvit, že neexistují. Nahlas však neřeknu nic. Ani pravdu, ani to, co chce slyšet. Pochopí, že ze mě nic nedostane, a propustí mě k dalšímu dušení ve vlastní šťávě.

Za dveřmi čeká Sofie. "Tak co?" zeptá se a já bych se po ní nejradši vrhla. Vyzvídání by jí šlo, pomoc nikdy žádná. Na kamarádku si zahraje i tentokrát: "Víš, Soňa mi říkala, že budou rozšiřovat..."

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.

Konec druhé série.