Výzev se nelekat!

Po loňské zkušenosti lehčeji plánovaná cesta mě zatím nestíhá utahat. Terén spíš pohodový, možnost nákupu každý den před i po, občas i v mezičase, a navíc jediná etapa nad pětadvacet? To by stálo za to ji nazvat královskou.

(27.8.2019) Probudím se před budíkem, ale z peřin se mi moc nechce, stejně jako později odpojit se od luxusního připojení na internet. Coby cíl dnešní cesty udám Kuks, to aby pan majitel nešel do kolen, další nocleh mám totiž až za Českou Skalicí. Abych ušetřila čas, rozhodnu se nakoupit v některém z malých obchodů, co podle mapy mají být po cestě. Jenže buď jsem šla jinými ulicemi, nebo mapa na internetu není aktuální, ze tří obchůdků potkám jen jeden a ten je nepoužitelný. Po nákupu suvenýrů se tedy musím vydat hezký kousek zpátky k Penny Marketu, kam přece nepůjdu, že. Vezmu těch pár věcí na dnešek, postavím se do fronty, paní přede mnou mě pouští, asi že toho má o malinko víc. S povděkem přijímám, píšu si za uši, že dlužím světu o další dobrý skutek víc, a vracím se v již pekelném teple na cestu směr Kuks. Jaroměř se zdá být městem nekonečným, pak následuje ještě hřbitov s další z Braunových soch a za zahradní čtvrtí krematorium. Tak mám za sebou nejen město, ale i slušný díl cesty k první dnešní zastávce, je sotva půl dvanácté, když se s trochou mapové šikovnosti dostanu zkratkou k zahradám za hospitalem. Projdu si zahradu a nádvoří, muzeum stihnu ještě do oběda, paráda. Samostatnou prohlídku expozice „Z apatyky do fabriky“ musím trochu odfláknout, abych stihla komentované „Kouzlo apatyky“. Expozice je od mojí minulé návštěvy, jako uznávám, že to je patnáct let, dost předělaná, takže si na staré časy můžu zavzpomínat jen částečně. Ještě rychlá obhlídka zbytku exteriérů a už si na lavičce dávám oběd.

Ve vsi si poručím kafe, je slabé a nijaké, ale snad přece jen lepší jak nic, a už startuju směrem k Vlčkovicím. Dřív než jakékoli stavení mě upoutá aroma zvané „vůně domova“ čili hnůj. Smrdí nejen pole, kde ho zaorávají, ale celá ves o délce Lovosic, o tomhle se mi bude zdát! Navíc se mi povedlo ztratit značku, aha, ona vede po některé z vedlejších cest, no nic, po hlavní taky dojdu a značku opět najdu. Následně minu rozcestí, kde mám vyměnit žlutou za modrou, podle mapy zkontroluju směr a už sebíhám k prvnímu baráčku Chvalkovic. Kozy uvázané u cesty se ke mně vrhají, zopakuju si, že nejde o zvířata nebezpečná, nechám jednu z nich očuchat svou ruku a mažu po silnici dále k České Skalici. Blíží se šestá hodina a já se blížím k městu, když mě doběhne sportovně oblečený pán a začne se rozkládat o své zálibě v radiovém orientačním běhu a akcích, které má v nejbližší době v plánu. Nakonec mi dá pár tipů na výlety v okolí, zítra plánované Babiččino údolí doporučí protáhnout do míst, kudy už jít chci, ozřejmí mi části České Skalice a rozloučí se.

Ve městě samozřejmě ztratím značku, kdy se naučím, že po hlavní zpravidla nevedou? Turistická mapa je pro orientaci ve městech málo podrobná, ale nakonec nějakou barvičku najdu a šlapu nahoru k centru. Zanadávám si na zamluvení ubytování až za městem, takových Zimmer Frei tu všude mají... Penny si zapamatuju pro zítřek stejně jako nepochybně již zavřené infocentrum, a další civilizací délky Lovosic šlapu k Rozkoši. Zkusím nalákat kočičku na pomazlení, ale nedá se, a už mám před sebou další zradu. Přechod hlavní silnice k Náchodu není možný kvůli čerstvě nalitému asfaltu, musím se o kus vrátit, přeběhnout a přelézt příkopem na vyšlapanou cestu. Pak už jdu najisto, pod stromy začíná být trochu temno a už jsem dost unavená, voda i ionťák taky došly. K tomu stejně jako loni čelím náletům klošů, naštěstí jsem si už našla, že hrozí jen infikování kousance, ne přenos nějaké hnusné nemoci. Farmu Dubno vyloženě uvítám, ani ne tak kvůli koníkům jako stánek s občerstvením o kus výš, poručím si pivo, s chutí se napiju a... Kdybych už neseděla na lavici značící okraje občerstvovačky, na ten zadek bych snad padla, cože, nízká hladina cukru? Bleskově odhadnu dnešní příjem a vyjde mi, že nemám nárok na podobné vylomeniny, pro jistotu vylovím záchranné cukry, to je kombinace s tím pivem, ale tak co se může stát nejhoršího! K penzionu došlapu čtvrt hodiny před osmou, check-in si samozřejmě nepamatuju a mám pouze mailovou komunikaci, rezervace prostě MUSÍ platit, za chvíli bude tma. Dozvoním se až napodruhé, „už sem vás nečekala“, konstatuje paní majitelka. Z mého sdělení, že jdu z Kuksu, jde do kolen, dobře, že jsem neřekla pravdu o celé dnešní etapě. „Mohli sme vás vzít, dneska sme tam byli autem,“ baví se jeden z dnešních sousedů, odvětím, že si to musím ujít sama. Nejdůležitější sdělení zní, kde je bazén, plavky letos netáhnu, takže nic. Odhodím věci a aha, není tu nikde heslo na wifinu, naštěstí ještě na paní dole narazím a získám ho. Wifina se stejně jako loni v Rožmberku neustále odpojuje, navíc je mi dost všelijak, asi úpal, jestli tohle nezaspím, zítřek bude veselý!

/předchozí díl: Konečně na pochodu

/pokračování bude