Už jsem to taky chytla! #nevicochce

Tohle mi prosím všichni připomeňte, až budu v půlce září chodit doma zabalená do deky, popíjet výhradně svařák a nadávat, proč ještě nepustili topení. Já vím, že je to divný, ale mně je fakt horko!

Budík zvoní. Jako skoro vždycky v pracovní den je ještě tma. Spala jsem nebo to bylo bezvědomí? Nedávno převlečená deka skončila odkopnutá v koutě postele. Spolubydlící s ostrými drápky emigroval do chladnějších krajin kuchyně nebo rovnou koupelny. Bé je správně, už cosi kníká. Asi, abych nevytuhla znova.

Na teploměru od večera jediný stupínek dolů. Hrabu se jak zpomalenej film. Tohle nedám. Venku je v šest ráno ještě snesitelně, čtyřiadvacet stupňů je ale na tuhle denní dobu dost. Chodníky nesou stopy po těch, kterým se cestou neudělalo dobře. Je jich čím dál víc, chtělo by to umýt. Zívám a mžourám na exoty, kteří zvládnou touhle dobou běžecký trénink. Kolem profrčí záchranka. Kde je ten autobus? Slečna vedle mě má na sobě svetr. V dáli je slyšet další houkačka. Metro je na tuhle denní i roční dobu nacpané. Asi si lidi vzali k srdci radu, že nemají přes poledne a odpoledne vycházet a všechno vyřizují brzy ráno.

Ve vlaku je nedýchatelno, holky nekecaly. Je mi horko a mrazí mě zároveň. Potřebuju kafe. Při představě horké tekutiny se otřesu. Proč jsme ještě nenajeli na ten intravenózní kofein? Mlhavě si vybavím, že v pátek jsme ze sklenice vyškrabávaly zbytky. Zadoufám, že někde je v zásobě další. Tohle by byla skutečná kalamita. Lidi  po mně divně koukají. Jsem tak zelená, tečou mi barvičky nebo snad někde kouká prádlo?

Před poliklinikou stojí záchranka. To brzy! Uvnitř staré budovy je nedýchatelno. Můj "oblíbený" řidič už byl odbaven někým přede mnou, aspoň nějaké pozitivum to dnešní ráno má! Svorně nadáváme na rychlost nové "rychlovarné" konvice. Kafe je a stojí se na něj fronta. S láhví vody si sedám na židli. Vím že bych z ní musela sletět, aby někdo pojal podezření. Z klimatizace a větráků kašlu. Měla jsem včera prášek? Nemůžu si vzpomenout.

"To bude asi pecka," bavíme se v šatně odpoledne. Před poliklinikou stojí záchranka a v dáli je slyšet další. Horko útočí. V metru je průvan. Lidi posedávají po zemi, laviček se nedostává. Autobus mi zřejmě těsně ujel. Koukám, kolik lidí na zastávce vypadá zeleně. Chce se mi spát. Jestli to brzy nepojede, budu zelená hlavně já. Opírám se o zídku, lavičky jsou jako vždy plné. Tu sukni bude někdo muset vyprat. Co vyprat, to pračka zvládne. Bude ji muset někdo vyžehlit. Já ji budu muset vyžehlit. Taky je vám takový horko?

Dle živého teploměru máme opravdu teplo.

Kdo si to tu před časem stěžoval, že je zmrzlej??? Asi jsem taky chytla tu nemoc, při které člověk neví, co chce.