Tenká neviditelná čára

"Co máš s Kohoutkem?" zeptá se mě Kajka rovnou a bez obalu, sotva na její stůl položím dva termohrnky. Zelený s kakaem přistrčím k ní a zeptám se jako správný inteligent: "S kým?" "No primářem Slepičkou přece," uchichtne se a mě to najednou docvakne. Ještě nemám svou hladinu kofeinu. "Ptal se na tebe, asi jsi ho něčím zaujala." Cítím, jak mi růžovějí tváře.

"Leda tím extempore tehdy na chodbě," skoro se omlouvám, Kájin postřeh mi není dvakrát příjemný. "Myslím ale, že na tobě oceňuje jiný kvality než ty pěvecký. I než tyhle," ukáže na svou mozkovnu. "Neměla jsi na sobě náhodou tu puntíkatou blůzu?" Jasně, myslí můj oblíbený kousek se vzorem na zástěru do školky a střihem, který ukáže přesně akorát. "Měla jsem plášť," upozorním ji, že jsme se převážně setkávali na jeho oddělení. "Ten si málokdy zapínáš," vrhne po mě významný pohled. Kamarádský, nebo šéfovský? Seberu šedý hrnek s poctivou kávičkou a odkráčím do své pracovny. Ranní posezení dnes nebude.

Kajka mi ale nasadila brouka do hlavy. Jasně, určitých náznaků jsem si všimla. Nejsem slepá a nepopírám, že mě potěšily. S muži jsem sice skoncovala, ale ráda se líbím. Je přece jen o dost starší než já, přemítám v duchu. Zas na druhou stranu bude klidnější, ví, co chce, a určitě se neštítí nemocí ani přirozených jevů. Asi mu dám šanci, usoudím nakonec a vrhnu se do práce.

"Kdyby ses náhodou nudila, udělej prosím tě kvartální statistiky," nakoukne ke mě Kajka. Asistentku bychom tu unesly, bohužel vedení nemocnice má jiný názor. Zvlášť, když získali nás dvě, mladé a počítačově gramotné. V duchu zanadávám. "Jo a až půjdeš na oběd, kup mi polívku nebo něco, nestíhám, to je běsík," oznámí mi nakonec a zmizí. Taky neměla dopnutý plášť, pomyslím si pobaveně.

Sedíme zrovna v kuchyňce a mlčky pojídáme vlažnou polévku. Vzala jsem si solidárně jídlo nahoru, aby mi posezení v jídelně nebylo v budoucnu vyčteno. Najednou se rozezní telefon. Kajka si sem přepojila svoji linku, když není v kanceláři. Moje padá automaticky k ní. Svorně zanadáváme, ale to je všechno, co si můžeme povolit. Chladnoucí zeleninové cosi nemá přednost před povinnostmi. "Tvoje matka," oznámí mi stručně s dlaní na mluvítku. Očima poprosím, aby to ukončila. "Šla na oddělení, zavolejte později," řekne Kája a já bych ji s chutí zabila. "Chce se ti omluvit za ten výstup, tak to nezkaž," doporučí mi. "Ale už aspoň vím, po kom seš tak tvrdá." Chuť mám zkaženou, ale parodii na oběd dojím.

Při zazvonění telefonu div nezkolabuji. Je to však jen Kája. "Zapřela jsem tě, ale nemůžu to dělat věčně," oznámí mi. "Pošli si ho do háje sama, jestli fakt nemáš zájem, ale je pěknej, ne?" "Je starej," bráním se dohazovačskému pokusu. "Je jen o osm let starší než my," doplní mi vzdělání a přestane blokovat linku. Telefon se znovu rozdrnčí hned vzápětí. "Majenko, promiň, neměla jsem právo ti nadávat, nejsem lepší než ty, já svoje děti opustila," spustí matka obvyklé litanie. Oddálím sluchátko od ucha, ještě z ní ohluchnu. "Za všechno můžu já, měla jsem tě varovat, ale nechtěla jsem to vybalit všechno najednou..." přiznám vinu, ale přeruší mě. "No, to je už jedno," uzavře kapitolu rázně. "Hele, a nepotřebuješ občas hlídat?"

Jsem už skoro na odchodu, když na obrazovce počítače vyskočí rudé dotazové okno. Něco akutního, v duchu zanadávám, zase zdržení. "Zítra v 17:00 Pizzeria ristorante Buon Appetito," hlásá zpráva a já se musím smát nahlas. Kajka se zase činila.

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.