Ten úžasný pocit...

...když se člověk vydá do přírody, do lesejčka, za zvířátky... Počasí předvádí další ze svých veletočů a rozhodně to nevypadá na 17. březen.

Nebe je i není džínový, aby taky jo, při tom prachu ve vzduchu. Hlavní město je věrné svému jménu...

Může se tam vůbec? Je podezřelý klid, aby ne, lidé jsou v práci a děti ve škole...

...

Hlavně opatrně, nepřepálit to hned napoprvé... Pomalu! Napomínám se neustále. Však touto cestičkou obvykle běhám...

Možná kvůli nezvyklému tempu registruju toto...

A už jsem u zvířátek, mého dnešního cíle. Malá holčička jim hází natrhané zelné listy a za zády nám křičí děti z anglické školy. Jak jinak, než česky!

Tohle bych si vyzkoušela. Kdyby tam nebyla ta děcka...

A mně se vlastně ještě nechce domů. Ignoruju (zatím?) lehoučkou závrať a pokračuju v cestě...

Vida, co se v lesoparku, zde už téměř opravdové přírodě, nenajde!

...

Stačilo udělat čelem vzad a vidím rybník, kam se chodí v zimě bruslit. Dnes vypadá jako pravý kačák. Jen ty kačenky jsou trochu rozmazané, jak přede mnou zdrhaly...

...a já jsem dostala hloupý nápad vzít to nahoru zkratkou...

...

Pohoda? Vážně? Na tři etapy nakonec jo... Ale zase bych s obvyklou fyzičkou minula tohle!

Teď už ale hurá domů, chovat se úměrně svému stavu.

...

Jaro je tu, snad nezmrzne!

A ty mi uděláš místečko, viď?