"Ten" listopad

Ta říkanka se mi moc líbila. Vlastně to byl jen jediný rým. Nedával moc smysl, ale asi měl nějaký hluboký význam, protože tou dobou se fakt něco dělo. Táta býval v práci dlouho a najednou si ani nezapomínal klíče.

"Jakeše do koše!" prohlásil jednou. Nevěděla jsem, kdo to ten Jakeš je. Asi nějaký pán. Ale proč by ho dávali do koše? Navíc do odpadkového by se dospělý pán ani nevešel. To by to musela být popelnice a ne koš. Nebo táta myslel jiný koš? Jako na brambory? Ale i ten je přece moc malý na to, aby se do něj vešel velký člověk. Bramborák normálně tahá i babička, a ta je menší i než máma. Hm, tak asi taky ne. Prádelní koš? Tam dávají spát mimina lidé, co pro ně nemají postýlku. Nebo ten na špinavé prádlo? Tam by se i pán vešel, kdyby nebyl moc tlustý. Jo, to bude asi ono, ale proč ho tam chtějí proboha cpát? Do pračky by se pak dát nedal, takže to je stejně divné.

"Neříkej to před návštěvama!" čílil se táta a já fakt nechápala proč. On to říkal první! A navíc se to tak krásně rýmuje. "Hlavně ne dneska!" pokračoval rodič. "Proč?" otázala jsem se s nevinností svých několika málo let. "Je to komunista," pronesl na adresu rodinného přítele, který se měl toho večera dostavit se svou rodinou. Neodvážila jsem se zeptat, co to ten komunista je. Nějak jsem vycítila, že to je něco špatného. Táta někdy nazýval jiné pány blbci a hovady, ale tohle označení jsem slyšela poprvé. Co asi takový komunista dělá? napadlo mě. Čím se provinil?

"Štěpána k lopatě!" prohlásil táta o nějakou dobu později. To už se tak nerýmovalo, a o to víc mě nahlodala zvědavost. Proti tomuhle měl i ten koš smysl. Co je na lopatě zvláštního, vždyť ji mají doma všichni, co mají dům a ne jen byt. A tak jsem se odvážila zeptat, co znamená k lopatě. "To znamená do kriminálu," odpověděl mi táta nadšeně. Ten pán asi provedl něco strašného. Ale táta tím fakt žil, a tak jsem vyrobila z obyčejného tenkého papíru (čtvrtky jsme doma tehdy neměli) domeček a dovnitř dala na kus molitanu papírovou figurku. Malou lopatu jsem si vypůjčila od igráčka-cestáře. "Co to je?" díval se táta po návratu z práce podezíravě na moje dílo a neumělý nápis KRIMINÁL. "No přece Štěpán v kriminále!" prohlásila jsem hrdě. "A to se tam takhle válí? K lopatě znamená, že bude makat!" uzavřel to taťulda a mě to přišlo líto. Navíc jsem to zase nechápala. Když někoho zavřou, tak přece nemůže chodit do práce, ne?

Asi se fakt něco dělo. Přešly Vánoce. První v novém bytě, kam jsme se přestěhovali na jaře. A zcela určitě i první, kdy mezi ozdobami na stromečku byl i blonďatý dlouhovlasý Jakeš v růžové noční košili a s košem kolem pasu. Také to byly Vánoce, kdy jsem se dozvěděla pravdu o Ježíškovi. Potom táta nasedl do škodovky a odjel pracovat do Německa. Tehdy ještě Západního. Když se vrátil natrvalo domů, bylo už jen jedno Německo. Za nějakou dobu přešel z výzkumného ústavu na fakultu. Bylo to divné. Nejvíc to, že už nebudeme dostávat plné tašky dobrot k Mikuláši a Dni dětí.

Byl asi vážně nějaký svátek. V rádiu křičeli SVOBODNÉ VOLBY! a na všech plotech visely plakáty jakéhosi Občanského fóra. Normální vývěsky nejspíš nestačily. Prostě se fakt něco dělo, ale máma se chovala úplně normálně. Starý a možná vzácný výtisk Karafiátových Broučků, ze kterého nám četla, najednou dostal hned několik sourozenců z nového vydání. Vůbec jsem nechápala, proč nám všichni kupují stejné knížky. Prý to jsou ty, co byly zakázané. Ale proč by někdo lidem nařizoval, co nesmějí číst? Prý proto, že se v nich modlí. No a co! Babička se taky modlí. Naučila mě Andělíčku, můj strážníčku. Už si ji celou nepamatuju, babi promiň! A to jsi mě pak učila i Otčenáš... Když už ses konečně nebála...

Moje nejmladší sourozenkyně zůstala nekřtěňátkem. Najednou to nikdo udělat nechtěl. Pokřtít dítě ze svazku jen civilního. Spousta dětí v okolí chodila na náboženství. A učitelky se jich na to pak vyptávaly. Chodit do kostela se prý nesmělo. Nevěděla jsem proč, když je to takové krásně vznešené místo.

Začala jsem chodit do školy a u tabule visel obraz prezidenta Václava Havla. Dělali jsme si z něj legraci. "Víš, že tahle vlajka už nebude platit?" zeptal se mě spolužák u jednoho vlasteneckého výtvoru. Zrovna jsme načali třetí rok leštění lavic. "Už brzy budeme rozdělený!" Běžela jsem za mamkou. "Je to tak," potvrdila mi. Nechtěla jsem to s logikou stále ještě jednomístného věku. To jako z naší vlajky vypadne modrá? Tak nám to říkali, bílá je vzduch, červená krev, proto je dole, no a modrá je Slovensko. Až o tři roky později jsem zjistila, že by se tak z naší vlajky stala polská. Takže nám musela zůstat! A ty barvy stejně mají jiné významy...

"Takový krásný místa, a tolik generací se sem nemohlo podívat," slzel táta na Šumavě. V jeho podání byla nepřekonatelná zeď sedm kilometrů od hranic asi tak 200 let. Dobu i podobu jsem si opravila rychle, vzdálenost až před pár měsíci.

Nováková je kráva, Boyz II Men, Miluju Pavla, stálo na desce školní škamny v těsné společnosti starých známých hesel a jednoho mě dosud neznámého. Mohorita vod koryta, tak nějak to bylo. Ten stůl toho už asi pamatuje, došlo mi. A tohle jsem doma nikdy neslyšela.

A pak jednou přišel kluk, kterého jsem milovala na život a na smrt, do školy s trikolórou na svetru a protestoval, že se nesmí zkoušet, že je Den studentstva. Byl to poslední 17. listopad, kdy zkoušení hrozilo. Ve škole nám pouštěli dokumenty o Sametové revoluci v různých zemích, což naše puberta moc neocenila. Ale zase to bylo lepší, než výklad učitelů.

Zanedlouho se začalo mluvit o Sametové kocovině. Nechápala jsem, co tím kdo myslel. Kocovina je přece po alkoholu, tak proč po revoluci, která prý byla jen pozitivní. Ale stejně pořád někdo nadává. Na politiku (funguje to nějak úplně jinak, než jak nás učili), že se všechno zdražuje, na mizernou kvalitu a bůhvíco ještě.

Prý by dnešním středoškolákům ten stav "před" nevadil. A možná nejen jim. "Moc jsme si těch osmdesátek neužili," posteskla si mi jednou bývalá spolužačka. Nechápala jsem. "No každej měl práci a nemusel se o ni pořád bát."