Tati, jak vypadá Ježíšek?

Otázka, která vrtá hlavičkou snad každému dítěti. Kdo je vlastně ta supertajemná bytost, která nosí dárky pod stromeček?

Myslím, že to byly poslední Vánoce v Praze, před útěkem naší rodiny za přírodou a lesy. Svět byl ještě bezva a nebylo třeba bát se poznání. A že některé věci byly opravdu záhadné!

Bylo to vážně divné. Ten neznámý pán vždycky věděl, co by se mi hodilo. Ne jako obyčejné návštěvy, které vytrvale nosily autíčka nebo v lepším případě stavebnice. Naši před pár lety rozhlásili, že čekají kluka. A právě tohle si zřejmě všichni pamatovali, navíc nám mamka z praktických důvodů udržovala vcelku neholčičí exteriér. Ale Ježíšek zřejmě ví všechno. Jak to zjistil, když jsme se nikdy nesetkali?

"Mamí, jak vypadá Ježíšek?" Vybalila jsem záludnou otázku po nadílce zahrnující postýlku pro panenky a nové peřinky do kočárku. Zase věděl, co přinést! "Nevím," zněla odpověď. To jako dospělí nevědí všechno? "A jak ví, co mi má přinést?" Nedala jsem se odbýt. Tentokrát se odpověď ani nekonala. Navíc se mezi naším odchodem do dětského pokoje a zazvoněním zvonečku určitě neotevřely dveře od bytu. Bylo to celé záhadné. "Jak se dostane dovnitř?" Zkusila jsem rozluštit další záhadu. "Oknem," odpověděla mamka nenadšeně. Ale obývák přece nebyl vyvětraný! Byla zima, nedávno otevřené okno by se poznalo. Prý projde ZAVŘENÝM oknem i s těmi dárky...

"A jak ví, co mi má přinést?" Vytáhla jsem nakonec i tu největší záhadu. "Táta to s ním vždycky domluví." Jasně, táta s námi v děcáku nečekal. MOHL být v obýváku PŘEDTÍM, než zvoneček zazvonil. Ten bude vědět, jak Ježíšek vypadá! Zbývalo už jen počkat, až se mi druhý z rodičů připlete do cesty.

"Tatí, jak vypadá Ježíšek?" Pronesla jsem svůj dotaz podruhé. Odpověď byla stejná jako od mamky! "Jak nevíš?" Nedala jsem se odradit. "Vždyť jsi s ním mluvil, vždycky s ním domlouváš, co mi má dát!" "To jo, ale musím stát zády, jinak by se Ježíšek lekl a nenechal by tu nic," vyklouzl nakonec táta z prekérní situace. A já se nedozvěděla NIC.

Viděla jsem malého Ježíška v jesličkách v kostele, kam se chodilo jen o Vánocích. Ale už určitě dávno vyrostl. Mimino přece NEMŮŽE zvládnout něco takového, jako je vánoční nadílka. V knížkách byl naopak vyobrazený starý fousatý pán v červeném oblečení s bílými lemy. Ty knížky byly v cizích jazycích. Někde se Ježíšek jmenoval Santa Claus. Jinde Father Christmas nebo Pere Noël. V Rusku mají Dědu Mráze. Jedna z těch knížek byla v nějakém opravdu cizím jazyce, ani táta nám ji nikdy nečetl, že to neumí... (Myslím, že to byl nějaký severský jazyk. Nevím, kde jsme ji vzali...)

Celé to bylo divné. Nesmí se na něj koukat a s čím asi tak cestuje? Přece jen, musí mít u sebe všechno, co by někdo mohl chtít, když to neví dopředu... A někomu prý nosí i stromeček! Nám ne, my ho pro něj zdobíme sami.

...

Ježíšek nás našel i v novém bytě. A táta mi po nadílce raději řekl pravdu.

...