Take It Easy

Tupě zírám do bílého stropu s ostrými zářivkami a mám jasno v jediné věci. Něco se pěkně podělalo. Paměť mi vynechává, jsem nějaká omámená. Kuba! Bleskne mi hlavou. Pokusím se vstát, ale ostrá bolest v podbřišku mě srazí zpátky. "Vítejte!" odkudsi se vynoří neskutečně mladá sestřička, snad ještě žákyňka. "Narodila se vám holčička."

"Ne, to je omyl, já mám kluka, Kubíčka," bráním se. Porod si nepamatuji, určitě mi dítě vyměnili! "Vyspěte se, ještě vám doznívá narkóza," snaží se holčina oddálit nevyhnutelné.

"Nemáte vyplněné jméno pro holčičku," sjela mě stará matrona na příjmu, jen co jsem se dostavila do porodnice. "Já budu mít kluka," oznámím v klidu. "A vůbec, co jezdíte tramvají, vždyť rodíte," přisadí si. "To je první, času dost," ubezpečím ji. Navíc se Kuba chystá ven po zadečku.

"Dítě je trochu natočené," brblá nespokojeně doktor. "Co to znamená?" děsím se oprávněně. "Nejspíš císaře," odpoví mi dle mých obav a očekávání. Císaře nechci, znamená mnohem delší dobu bez posilky, která mi už hezkých pár měsíců chybí. Usmlouvám to na pokus o pootočení Kubíka do lepší polohy. Pak už si pamatuji jen bolest a pád do tmy.

Do dveří nakoukne primář. "Bezva, jste vzhůru, někoho vám vedu!" zahlaholí s nuceným veselím. Na jipku přece návštěvy nesmějí, napadne mě. "Čusbus, frajerko!" předstírá pohodu i Kajka. Dobře vím, jak špatně snáší svoje těhotenství. Do nemocnice přestala chodit zároveň se mnou, s bídou zvládá práci na zkrácený úvazek. "Nebylas doma, tak mě napadlo, že třeba budeš už tady," ozřejmí svou přítomnost. Jasně, jsem přece ve Fakultce, kde nás většina doktorů zná. "A co Kuba?" položí nevyhnutelnou otázku. "Kuba je holka," oznámím stručně.

Kajka vyvalí oči. "Co? Byla sis přece tak jistá!" "Já si byla jistá, to je ono," podotknu. Ta malá mrška skrývala intimní partie před ultrazvukem tak dovedně, že jsem měla asi takovou jistotu jako moje mamina, když čekala vysněnou druhou dceru. Narodil se můj dementní bratr, aktuálně místem pobytu Na Borech. "Vymysli mi jméno," uložím kamarádce zodpovědný úkol. "Je to tvoje dcera," odmítne. "Právě proto," škemrám o pomoc. "Nechci jí říkat Kubina, nesnášela by mě za to." Společně se zasmějeme. Marilyn, Marilyn, Marilyn, sněd bych tě celou, když vlasy máš yellow...

Kateřina, napadne mě, když mi malou konečně přinesou. "Sláva!" okomentuje moji volbu přítomná lékařka. "Už jsme ji chtěli zapsat jako Slečnu X," pokusí se o vtípek. "Slečna X?" zaslechnu známý hlas a orosím se. Šéfka! Jak se sem dostala? "Karolína říkala, že to máte za sebou," vysvětluje. "Jaký to bylo?" "Strašný," odpovím stručně. "Ale jděte, vždyť si to nepamatujete," neodpustí si sestřička a snaží se předvést mou jizvu táhnoucí se od jednoho boku k druhému. Pohledem jí naznačím, aby toho nechala. Kajka stejně vyslepičila všechno.

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.