Tak jak to tehdy vlastně bylo?

"The Kelly Family: Uprostřed tornáda se těžko brzdí". Titulek mě zaujal natolik, že jsem si to prostě musela přečíst. A nestačila jsem se divit, co se ve virtuálním časoprostoru objeví!

Dlužno dodat raději předem, že moje paměť je častým terčem připomínek. Například když už zase nevím heslo na mámin notebook, který jsem jí před pár lety pomáhala zprovoznit. Nebo když vytáhnu nějakou historku, kterou si nikdo jiný už dávno nepamatuje a následují obvinění z fantazírování. Svůj první "velký" koncert si (aspoň myslím!) pamatuju docela dobře.

A fakt to nebylo v roce 1995. To jsem ještě byla hodná holčička, co chodila do hvězdářského kroužku a snila o tom, že si s vedoucí potyká, až vyjde ze základky. Poctivě se myla čistou vodou a mazala mastnou Niveou, aby neměla beďary, a kvůli vlasům "zarovnaným" zkrácením o polovinu původní délky se vztekala jen tak dlouho, než trochu dorostly. Když ji spolužák líbnul na tvář, bála se jít domů, že to rodiče určitě poznají. 1995 byl koncert na Staromáku, postaru, na ulici, prostě street life. Zkušenější a starší na tyto doby často nostalgicky vzpomínaly a stokrát kopírovaná MC kazeta s neumělou nahrávkou z diktafonu či čeho se prodávala za cenu vyšší, než kolik stály originálky nejnovějšího alba.

Bylo to malinko později, kdy už jsem v tom lítala taky, na učebnice astronomie se v policích prášilo a já prosila všechny příbuzné o cokoliv s mými idoly. Na tom koncertě jsem taky byla, byl to narozeninový dárek. Když se po druhém odkladu konečně velký den přiblížil tak, že zbývalo jen pár týdnů, nastal čas poctivě každý večer mazat beďary Framykoinem ukradeným z ledničky, abych byla hezká. Co kdyby si mě fakt všimnul! Vlasy jsem si zapletla do copánků, abych měla vlnky, a nechala tak celé dopoledne. Co na tom, že jsem neměla ani dost gumiček na tolik tenkých cůpků a musela je svázat vlnou na pletení, stejně jsem ve škole byla ta divná. Z odpoledky mě naši omluvili, hlavně nezapomenout ty lístky, to by byl fakt malér, a už jsem si to metelila na autobus.

Studenti byli poučeni, že jim přednáška skončí dřív a proč. Při pohledu na puberťačku v krajkované halence a příšerné několikrát sekáčované bundě celá posluchárna vyprskla. Byla jsem hvězda, nebo spíš "hvězda". Do haly jsme dorazili na poslední chvíli, jen hodinu před začátkem, a ještě mi chtěli sebrat láhev na pití! Zbyla na nás místa úplně vzadu, nikdo mi neřekl, že pódium nebude uprostřed, jako bývá ledová plocha. Viděla jsem kulový a místo soucitu slízla připomínky, proč jsem si nevzala brýle. No přece kdybych se dostala blízko a všimnul si mě. To nemůžu mít tu hroznou věc na obličeji! Užila jsem si to dosyta, ne tak můj doprovod, který se střídavě svíjel nějakou jakože bolestí a zacpával si uši. Na příští koncert jsem už nesměla.

Utéct tak, jak je v rozhovoru také zmíněno, jsem si přece jen netroufla. Bylo mi jasné, že by mě rychle našli a vrátili domů, kde by to pak bylo ještě horší. A styděla jsem se, že nejsem dost oddaná. Místo oběti maturity za více volného času a časnější nezávislost jsem si dala přihlášku na gympl. Nikdo se o tom se mnou nebavil, byla to hotová věc. A ta trošička realismu, co patnáctiletý člověk má, nakonec souhlasila. Lítáním po koncertech se zkrátka uživit nedá.

Co mě opravdu pobavilo, byla zmínka, že po rozpadu Sovětského svazu se za cenu lístku na takto velkou akci dala pořídit dovolená. Jistě, naši mi léta připomínali, jakou díru do rozpočtu pětičlenné rodiny žijící z jednoho platu dva lístky udělají, ale na dovolenou by to fakt nebylo. Zlatým hřebem je ovšem ten Sovětský svaz. Připomněl mi populární lehce přehnané "Desatero pro zahraniční turisty", které začíná bodem "Jste to v České republice, ne v Československu, neleží v Sovětském svazu a nemluví se tam rusky." Což mě přeneslo do doby nedávné, kdy mi kamarádka na jedné menší akci řekla, že Kelly Family byli z devadesátkových idolů snad jediní, kdo se odvážil na východ od německých hranic. Však tam už je a vždycky bylo jen Rusko! Ten koncert se nevyvedl. Nezvládnuté a předimenzované nazvučení fyzicky bolelo, navíc bylo asi pětatřicet ve stínu, a tak jsme mezi překřikováním neznámých písniček hláškami o fibrilaci a zničeném stimulátoru s hrůzou pozorovaly, jestli někdo z horka a žízně (jako za starých časů dovnitř nesmělo pití) nezkolabuje a nebudeme mít po zábavě.