Sváteční horor

To si člověk po několika programových veletočích domluví poklidný výlet a co čert či jiná potvůrka nechce, má z toho adrenalinové zážitky už od rána. (Upozornění: Zejména některé obrázky nejsou vhodné pro slabší povahy.)

Plyšák neprotestuje proti vstávání. Aby jo, po změně času jsme si navzdory tomu, že v deset mám být na druhém konci Prahy, pěkně přispali. Kdo jen může chvilku po osmé zvonit a tahat mě tak od snídaně? Asi tuším, kolik uhodilo. Někdo bude mít zážitek, rozcuchané vlasy, nemytý rozespalý ksicht, noční košile, ta jediná ujde. "Dobrý ráno, omlouvám se, máte gumáky?" Vybalí na mě bez obalu paní "Olíková". Nezaměnitelné aroma bylo na chodbě cítit už včera, teď ovšem nabylo na intenzitě. Muž s telefonem na uchu po mně pobaveně koukne a odemyká sousední byt. To už je pokolikáté, chudáci! "Máme ve sklepě potopu." "Zase?" Na té stoupačce musí bydlet nějaký inteligent, co ji pořád ucpává! "Plavou tam krásný bobky." Mrkne na mě sousedka spiklenecky. Asi abych litovala, že nemám ty gumáky a tedy se nemůžu dojít podívat. Já tuto informaci nepovažuju za vhodnou pro člověka, který zrovna snídá, s vypětím sil zachovám dekorum, paní se loučí, pán se zrovna dovolal. "Ahoj, vloupali sme se ti do bytu..." Zavírám dveře, ze svých klíčů rovnou oddělím ten od sklepní kóje a odložím ho na botník. Taky jsem jí ho mohla dát rovnou, vracím se ke stolu, od postele pípne mobil. Chce mi někdo popřát jen tak dobré ráno nebo se dnešní výlet ruší? V klidu dožvýkám, žádný vylomeniny.

"Autobus jel pozdě, ale už jsem na cestě." Hlásá mobil. Co? Jsem mimo? Kontroluju čas, 8:23, JÁ mimo nejsem. "Nechtělas jet v devět?" Odepisuju rychle a vydám se ke skříni. Jen co vyberu z košíčků spodní vrstvu, zvoní zvonek opět. Pán stále telefonuje. "Klíče!" Sykne na mě během hovoru. Podám připravený plošák, pán zvedá palec a mává. Ve sklepě po několika vypláchnutích obsahem stoupačky už nemám nic, co by stálo za řešení, v klidu se oblékám, umyju a zkulturním. Chtěla jsem si vzít to triko ze včerejška, no, to je jedno, mobil hlásí příchozí hovor. "Von se měnil čas? Teď na to koukám, že v autobuse je 8:43. To mi musíš řikat, já nesleduju zprávy. A já sem tak spěchala, tak počkám v Mekáči." Poklidit, nachystat svačinu, vysvětlit plyšákovi, že nemůže na chodbu, napít se... Teplejší bunda, rukavice, šátek radši jen do kapsy, botasky to ještě dneska zvládnou. Stíhám dřívější autobus. Druhou členku výpravy přistihnu v Mekáči při snaze dobýt se na WC kódem pro hodnocení spokojenosti. Řveme smíchy.

Dobíháme autobus k cíli. "Máš aspoň ty lístky?" Mám, to jsem cestou kontrolovala. Nechat lístek doma by bylo pasující završení dnešního rána. Naštěstí se nekoná a můžeme vyrazit vstříc nebezpečí...

(Lidičky s fobiemi z některých zvířátek prosím opatrně!)

V pavilonu žiraf to "voní" skoro stejně jako u nás v baráku. Ale Pan Hrabáč za to fakt nemůže...

...jen jsme se při dnešním vyvedeném dni připletly k čištění odpadů. Ale abych nezůstala jen u výčtu katastrof, viděly jsme i "naše děti".

A dokonce i opuštěná kočka rybářská dala jasně najevo, že naše rozhodnutí bylo chybné. Ovšem nejúžasnější byl tenhle pandí divouš mnohem rychlejší než my bojující s technikou pod deštníky.

/28.10.

/foto já