Stronger Than Ever

Myslel si, že zvítězil. Omyl, zvítězila jsem já. Tohle jen tak nezapomeneš, šílenče, pomyslím si spokojeně. To bude potupa! Stisknu pípák pro rychlé přivolání ochranky a tvářím se jakoby nic. Už v tom mám takovou praxi, že by mě snad vzali na DAMU. Kolegyně ve vedlejší sekci zatím nic netuší...

Tak si na mě počkal, maniak. Zjevně byl celou dobu blíž, než jsem se odvážila pomyslet. Vypozoroval, že ve středu zůstávám v práci jako poslední buď já nebo Kajka. Dnes to vyšlo na mě, a tak si pěkně počkal. Navíc měl neuvěřitelné štěstí, že druhou odpolední měla Věra. Ta málokdy zůstává do konce, jak máme nařízeno. Ta by si s ním poradila.

Tohle všechno mi proběhlo hlavou, když jsem ho zase zahlédla v čekárně. Přišel až na konec, věděl, že tu budu. Musel mě sledovat už dopoledne, když jsem se u nemocnice loučila se Sofií. Věděl, že tu Kajka nebude. Věděl, že tím pádem nejspíš zůstanu v práci aspoň pár minut sama, že mě nikdo nevystřídá v poslední vteřině jako vždy. Bohužel pro mě není hloupý, dávno nás prokoukl.

Sedí v čekárně už dobrou hodinu. Spoustu lidí pustil před sebe. Mohli se zlomit v pase, jak mu děkovali. Mladý a tak ohleduplný. Nevěděli, že nechce využít naše služby. Nevěděli, že nechce využít služby jiného oddělení. Chce mě osobně a beze svědků. Já se poprvé v životě modlím za davy prahnoucí po našich službách.

Do zavíračky zbývá deset minut, když se loučím s Věrou. Ani se nezeptá, jestli mi to nevadí, tak moc spěchá na jakousi kulturní akci. Jako na potvoru v čekárně už nikdo není. Až na něj. Přišla jeho chvíle. Přijde ke mě s úsměvem od ucha k uchu. Nechci vědět, co si myslí. "Nechceš po práci jít na drink, Pudlinko?" zeptá se zdánlivě nevinně. Tohle oslovení jsem milovala, dnes mě z něj nepříjemně mrazí. "Nebo na pizzu, určitě máš hlad." Já zatím v kapse stisknu malé tlačítko. Ani nevím jestli to funguje, bojíme se je používat. Poplach takto vyvolaný nejde zrušit. Pokud se pípák stiskne omylem nebo příčina jeho stisknutí uteče, platíme výjezd. Pokud ochranka vyhodnotí výjezd jako zbytečný, platíme ho také. Proto je většinou ani nemáme u sebe. Tohle ale za to riziko stojí.

Než odpovím na otázku, objeví se dva svalovci a zajistí ho. Brání se, prý nic neudělal. Nevěří mu, vědí, jak "často" je voláme. Jeden přes druhého vysvětlujeme situaci. Dvě strany mince. Od denní ochranky u vchodu věděli, že někdo opakovaně vysedává v čekárně, aniž by něco potřeboval. Zbytek jim někdo nastínil. Jen nikdo nevěděl, na kterou z nás čeká. Pohrozí mu policií. To zabere, můj pronásledovatel se kaje. Nevěřím mu tu "upřímnost". Pokorně (?) zmizí. Já pro cestu domů zvolím raději delší trasu po hlavní silnici.

Poslal mi dopis. Asi omluvný, nevím, nečetla jsem ho. Od zásahu ochranky mám pokoj. Bojí se, znám ho. Jakýkoli škraloup by pro něj coby lékaře znamenal konec. Vím, co pro něj vysněná kariéra znamená. A pokud by další pokus chtěl přece jen ještě risknout, já to udělám znova. Už vím, že to zvládnu.