Stan

Bylo nás šest a všichni jsme hrozně záviděli kamarádům, jejichž rodiče neměli prázdniny a oni jezdili na letní tábory. Úplně nejvíc nám chybělo spaní ve stanu.

Několikery prázdniny jsme opakovali, že prostě MUSÍME jet na tábor, abychom mohli spát ve stanu. Až někdo z rodičů vymyslel, že ten stan můžeme mít na zahradě. Jenže tu byl jeden podstatný háček. Žádný nebyl k dispozici, natož tak velký, aby se nás tam vešlo šest. Nakonec strejda s tetou podlehli kvílení svých ratolestí a někde vydolovali předpotopní plátěnou stavbu. Jen postavit to na čerstvě pokosené zahradě stálo tři maminky a jednoho tatínka dost nervů. Nepublikovatelné výrazy jen lítaly. Na účet stanu i našich nápadů.

Nakonec stan stál a vypadalo to, že nespadne při prvním doteku. Rodiče utřeli pot z čela a my jsme se zaradovali, že bude dobrodrůžo. Do naší "ložnice" byly nanošeny všemožné staré deky, kdepak karimatky, to měli jen ti nejvíc in! Však i na školním výletě se pod širákem spalo na igelitu. Jen pražská sestřenice měla plážovou podložku, taky jejich rodina jako jediná pravidelně vyrážela do Chorvatska k móři! Spacáků bylo málo, takže zbývalo jediné řešení. VŠICHNI si vezmeme peřiny z postele, abychom se nehádali. Už už jsme si zabírali místa podle toho, kdo chodí v noci čůrat, když někdo vytáhl potenciální problém. Vícenohé návštěvníky. Pár much a škvorů už uvnitř bylo...

Následovala sáhodlouhá přednáška, kterak nesmíme zároveň mít rozsvícené baterky a otevřený vchod, aby nám tam nenalítali komáři. Stan stál mimo cestičku hrozivých zrzavých mravenců, jejichž kousance tak pálí, to problém nebyl. Pak někdo vytáhl to, že škvoři lezou do uší a proštípnou pak bubínek. Co teď? Naštěstí babička zrovna tou dobou kdesi (Zahrádkář?) vyčetla, že škvoři do uší NELEZOU. A bylo to vyřešené.

Nemohli jsme se dočkat večera. Čtyři holčičky se vypravovaly jako do postele, zatímco babička kroutila hlavou. Dva nejmladší kousky zatím totéž absolvovaly se svou maminkou ve vedlejším domečku. A myslím, že se jí musely protáčet oči nad tím nápadem! Nakonec nejmladší z nás čtyř začala natahovat, co když jí škvor vleze do ucha. "Dyť psali, že do uší nelezou, do prdele si dáte špunt..." Jak babiččin výklad na téma bezpečnost spaní mimo dům pokračoval, si už nepamatuju. Možná i někdo spadl na zem v záchvatu smíchu...

Vzaly jsme z postelí peřiny, kdepak letní deky, pěkně naducané duchny, venku je přece v noci zima! A tak se čtyři holčičky v pyžamech šmoulily přes dvůr na zahradu, kde čekali ti dva malí. S oběma rodiči a předpotopními dekovými spacáky místo peřin. Babička jen valila oči, co nás to zase napadlo. Ale nikdy by nám vzrůšo neodepřela, to jsme všichni dobře věděli. Koneckonců, kdyby něco, můžeme přiběhnout pod střechu.

Uložili jsme se na zabraná místa a kecali do noci. Teta si pak pěkně stěžovala, že nás se strejdou slyšeli až do ložnice! Nikdo z mladších nebrečel, že chce maminku, a já se dnes spíš divím tomu, že nedošlo k žádnému sporu. Kupodivu nevadilo, že každý neměl svoji baterku a navíc... Já a pražská sestřenice na malém prostoru, to byl vždycky řev na cestě. Většinou několikanásobný, to když jsem následně dostávala kapky za uzurpaci mladších!

Akci jsme si ještě několikrát zopakovali. Než jsme podobným věcem postupně odrostli. Pak už blbla jen mladší trojice a jednou konečně došlo i na překotné stěhování do baráku, když přišla bouřka. Postavili si toho roku i malý stan, který naši pořídili před nějakou mojí akcí s gymplem. Dunaj na kolech? Vltava? Už přesně nevím. Toho léta stál na zahradě tak dlouho, že zůstaly zohýbané laminátové tyčky. Ty se mi pak na dovolené ve Španělsku začaly lámat, ale to už jsme zase o pár let dál... I velký stan se bohatě užil. Ať už šlo o dovolené strejdovy rodiny nebo psí akce jeho prvorozené dcery. A dodnes nevím, kde se vzal. Na čundry ve dvou by byl dost nepraktický...