Spíš jako kojenec!

"Hele, kolik hodin denně spíš? Tipuju nejmíň 11!" Přistálo mi před lety v mobilu. Byla doba pomaturitní, učení na přijímačky nabíralo grády a NĚKDO nedokázal pochopit, jak můžu tak mrhat časem.

Vlastnila jsem tehdy legendární Nokii 3310 Chuck Norris, a ač dokáže rozbít podlahu či vykolejit vlak, s baterií to tak skvělé u těchto modelů nebylo. Tedy jsem ji šetřila večerním vypnutím a zapnutím až po snídani. Notabene to šetřilo i kredit, kolik mých kamarádek s ním bojovalo kvůli nočnímu esemeskování!

Přijímačky i přes prospaný čas k učení dopadly dobře a vyjevená prvanda dorazila na koleje. "Ty už seš v pyžamu? Seš snad kojenec?" Vyvalila oči jedna z řady páťaček, které pokojem toho roku prošly. Bylo po zprávách, pro mě spíš po hodině aerobiku, a přišlo mi zbytečné si na tu chvíli brát tepláky. Starší a zkušenější se naproti tomu vrátila z nákupu, nezřízeně se cpala čokoládou a než se sbalila do posilky, já jsem měla i vyčištěné zuby. Stejně jako druhá prvanda na vedlejší posteli... "No jo, vy ste všichni hrozní kojenci!" Mávla rezignovaně rukou a zamířila do SVÉHO auta, přece nepůjde pěšky! Její návrat jsme zaspaly.

S výměnou spolubydlících se situace příliš nezměnila. Holky nadopované Ginkgem a Piracetamem pravidelně vyskakovaly z pelechů nejpozději úderem šesté, kdežto mě by za normálních okolností nikdo před osmou živou neviděl. Jenže zkuste si spát, když po pokoji poletují poletuchy, které si chystají snídani, musí se umýt, bla bla, než zasednou ke skriptům. Přitom jsem věděla, že v mém případě takové vylomeniny nemají cenu. Učení mi před jedenáctou stejně nepůjde. "Hele, ty seš určitě přespaná! Proto furt spíš." Diagnostikovaly mě suverénně pokaždé, když jsem to vzdala a vymátožila se z postele. Jo, nejen furt spím, ale hlavně mi k učení stačí kafe, čokoláda a mandle, milé dámy! Tenhle koktejl ovšem na rozdíl od toho prvního nedostane potřebu spánku na šest hodin, tedy jsem nejen ráno kazila starty, ale také večer zalézala první. A ještě stíhala chodit cvičit! Ta nespravedlnost.

Stejně to pokračovalo i v práci. "Tak jsem přišla v devět z odpolky, uvařila, uklidila, vydrhla koupelnu..." u mě nějak neexistovalo. Udělat si čaj, umýt obaly od domácí krabičkové diety a zalézt do pelechu mi stačilo. Jen se mi často nechtělo spát, ono když člověk ještě po osmé lítá v práci, může být poněkud vybuzený. Poslední dobou se to naštěstí stává už málokdy. Když máte druhý den vstávat na ranní, s hrůzou počítáte zbývající hodiny do budíku a děsíte se předem ranního pohledu do zrcadla a doby nutné k zahlazení škod způsobených spánkovým deficitem. Ale nemá se potřeba spánku s věkem snižovat?

Hlavně, že mě doma odmala naháněli do postele, i když se mi ještě spát vůbec nechtělo. A komentovali moje čtení dlouho poté. Že pak nebudu chtít vstávat! No, nechtěla jsem. Tahali mě z pelíšku násilně a s podezřením, že jsem určitě nemocná. Když slyším historky o dětech posazených v šest ráno k televizi, aby se rodiče mohli o víkendu dospat, už se snad ani nedivím...