Slipping Through My Fingers

Konsternovaně zírám na dvě růžové čárky. Pozitivní... Tohle mi byl dlužný čert i s ďáblem a satanem. Jak je to vůbec možné? Spíš, jak to vysvětlím okolí? Já, léta bez chlapa a teď v tom lítám až po uši po jediném úletu. Na jedné straně biologické hodiny a na druhé mizerné zázemí na všech stranách. Nevěřila bych, že zrovna mě se tohle stane.

Kýčovitou růžovou krabičku jsem si přinesla domů poté, co se mi udělalo šoufl v nemocnici. Taktak jsem to stihla na chodbu, kde je trochu vzduchu. "Nevím, co se to se mnou děje," šeptnu Kajce, která vyběhla hned za mnou. "Poslední dobou to už zvládám." "A co jak ti smrděl ten chlap v tramvaji?" připomene mi neslavnou cestu před několika dny. "Nebo to tvoje zdrhání z jídelny, když měla Lucka na oběd hermelín?" Zůstanu zírat s otevřenou pusou. "Ty jako myslíš...?" "Jo, to myslím. Padej si koupit test. Krom toho všeho jsi už dlouho neumírala na bolest břicha."

S Pavlem to bylo fajn. Na lavičce v parku jako zamlada. O Kajčině svatební noci. Oni s Járou padli na přemíru alkoholu, zatímco já zhřešila. Od té noci se mi ozval jednou. Vlastně dvakrát. Podruhé mi oznámil, že to bylo fajn, ale poznal jinou, se kterou si rozumí i jinak. Vlastně mě to ani moc neranilo. Po vztahu nějak moc netoužím. Krom dělání dětí to zvládnu beztak sama, na co mít dalšího člověka v bytě. Takže svobodná matka, bleskne mi hlavou. Jedna noc a život naruby.

Mladá zrovna nejsem a ani nebylo to správné období. Nebo bylo? Asi bylo, když to takhle dopadlo. Plus minus pár dní, jedna si nemůže být jistá nikdy. A ten jouda se ani nezeptal, jestli beru prášky. Buď předpokládal, že je beru, nebo mu to bylo úplně jedno. Mě po tom všem víně nakonec taky. A teď bořím statistiky. Potvrdí mi to i gynekolog.

Tohle mu musím říct, napadne mě, zatímco se dávím nad mísou. Nevolnost přechází, odhodlaně beru do ruky telefon. "Vstoupili jste do hlasové schránky..." Zakleju a vyťukám zprávu. "Pavle, ozvi se mi, je to dulezity!" Telefon záhy zazvoní, zjevně mě naschvál ignoroval. "Seš zbouchnutá, viď? Myslel jsem, že bereš prášky!" řekne Pavel bez pozdravu. Najednou mi je o sto procent méně sympatický. "Kolik dneska stojí potrat?" dorazí mě druhou otázkou. "Nevím a nezajímá mě to," oznámím mu se snahou o klid. Hlas se mi ale chvěje. "Já si to totiž nechám. Nic od tebe nežádám, jen myslím, že bys to měl vědět. Nalož si s tou novinou jak chceš." "No já nevím, ženit jsem se nechtěl a s Milenou je mi fajn..." "Tak se měj," ukončím neplodný rozhovor a znova letím do koupelny. Chudák moje věrná fretka Sindy se nestačí divit.

Zpropadený telefon opět zvoní. "Nepřijatý hovor: Kajka," hlásí, když se k němu konečně dohrabu. "Tak jsem viděla Pavla s nějakou blonckou. Dost se k sobě měli," oznámí mi kamarádka. "Je to jeho, viď?" "Je," odpovím. "Už to ví?" "Zajímalo ho, jenom kolik stojí potrat," seznámím Kajku s Pavlovým postojem. "Myslela jsem, že mě chceš seznámit s nějakým panem navždy." "Necháš si to nebo ne?" zajímá kamarádku. "Víš, já Pavla ani moc neznám. Ale prý by potřeboval nějakou, co ho srovná." "To vidím," odfrknu. "Já to ale nebudu." První otázku ignoruji. Karolína má taky svoje hodiny a navíc není blbá. Jen v tomhle případě trochu přestřelila od začátku...

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.