Sambucus nigra

Snad všudypřítomný keř, který občas vypadá skoro jako strom. Jen když někdo dostane nápad ho nafotit, jako na potvoru kde nic tu nic!

A co to je? No přece obyčejný černý bez.

"Je tu někde poblíž bez?" Zeptala jsem se doma poté, co jsme na psím špacíru žádný nepotkali. Přitom si z minulosti vybavuju, že býval všude. Herna v křoví. Rozhraní pole, kde jsou dnes zahrádky, a rozlehlé zahrady s přísným zákazem vstupu. Shluky keřů na loukách i polích, kam se samozřejmě nesmělo. A dnes? Trochu něco v dáli a ten u potoka ve velmi počínajícím květu snad ani nemůžu počítat. "Ale jo, všude, taky budu dělat šťávu..." Zněla odpověď. Přiznala jsem, že na šťávu jsem nemyslela. "Akorát musíme počkat, až budou posečený louky..." Jo, taky už mám tu zkušenost, že úrodu klíšťat nevysbírají ani dva chlupáči!

A nejen šťáva se z květů dá udělat. Smažené velký úspěch nesklidily, tak jsme se spokojili se sušením na čaj na věčná zimní nachlazení. Bezu i všemožných dalších bylinek bývaly u babičky plné tácy. Až jsme tu vůni nemohli ani cítit, ona však nikdy neprskala, naopak nám to pomáhala sbírat. Že bychom využívali i bezinky, to si nevybavuju. Možná, že bývaly až po prázdninách. Prý se z nich dá uvařit marmeláda a podle chytrých knih jsou vhodné k vylepšení vzhledu čajových směsí. A hlavně se proboha neumažte, nejde to vyprat! Jako každé barevné plody...

V křoví se dobře dělaly prolézačky a skrýše. Vždycky jsme si nalámali větvičky a snažili se zevnitř dostat tu duši, o které se furt psalo v knížkách pro malé děti. Že se z toho pak udělá píšťalka. A nám to vůbec nešlo.

Cesta na louku - nic. Za Medvědí skálou - nic. Pole za hernou - nic. Až tam v dáli cosi, co by mohl být bezový keřík.

I tady je to trochu nesmělé.

Až skoro u Hliňáku je pořádný kus!

Tady už je i něco odkvetlého...

A dokonce tři fáze vedle sebe...

A já blbec courám po loukách v seně a mezi klíšťaty, když je parádní kus hned za sídlištěm na kraji zahrádek!

/11.6.