Runaway

Nakouknu do čekárny a v tom momentě by se ve mě krve nedořezal. Pozorné Kajce to neujde, před tou se nedá nic utajit. "To je on!" špitnu zděšeně. "Kdo, co?" nechápe na okamžik. "Neblbni a pojď dozadu," sykne na mě. Jasně, ona nezná tvář člověka, kterého jsem kdysi milovala a který mi teď dělá ze života peklo. "Hlavně se mi tu neslož!"

"Nechceš panáka?" stará se Míša jen co mě Kajka dovleče do kanceláře. Na odpověď nečeká a hned přinese z kuchyňky hodobóžovou slivovici. Ta patří vedoucí, probleskne mou zatemněnou myslí. Podá mi kalíšek, jenže v tom momentě vrazí do kanceláře šéfka. Z toho kouká malér, byť alkohol je v rukou zdravotníka lék. "Co se děje?" táže se všech přítomných. Já zatím aspoň sundám nohy ze stolu. "Ale ranní nevolnost," uchichtne se Sofie. Vtipná, fakt. Její pupek už dávno nejde skrýt. Šéfka protočí oči a zase odejde. Ať chtěla co chtěla, asi to moc důležité nebylo a aspoň má o čem přemýšlet. Třeba o mém možném zásahu těhotenskou nákazou. Já zatím rozdýchám šok.

Sednout si s ním v posilovně na baru byla fatální chyba. Jak jsem mohla jen být tak blbá a myslet si, že to je nezávazné? Já to tak brala, on ne. Od osudného dne jsem minimálně dvakrát týdně dostávala pozvánky na večeři, drink, kulturní zážitek. Odmítnutí nebral a nepochopil. Po vyblokování jeho čísla i mailové adresy se začal zjevovat osobně. Zaplaťpánbůh za ochranku u domu. Stejně se bojím, že, je někde v okolí. Mám dojem, že jsem ho zahlédla na protějším chodníku. A teď přišel za mnou do práce.

Tvrdí, že si jsme souzeni. Úhel pohledu je to zajímavý. Máme toho tolik společného, že jsme spolu nevydrželi. Mladí a neklidní. Já se ale do minulosti vracet nechci. Už to jednou nefungovalo a on to ví také. Tak proč???

Jak dlouho vydrží čekat? napadne mě. Bude tam sedět do večera? Aby mě mohl odchytit cestou? Nebo jen do té doby, než přijde na řadu a já nebudu moct utéct? Děsivá představa. Styky s veřejností normálně beru jako zpestření ve stylu "na životě miluju rozmanitost, každý den mě naštve* někdo jiný," dnes upadám téměř do kolapsových stavů. Naštěstí mi holky nenápadně vypomůžou, i když stejně nenápadně naznačují vhodnost psychiatrické intervence.

I o tom jsem přemýšlela. Stejně jako o možnosti se bránit. Lidské právo je sice na mé straně, platná legislativa však nikoli. Jen pokud by došlo k ohrožení mého života. A on mi přece nabízí z objektivního pohledu hezké věci. Proč já blbka je vlastně nechci? Poslala jsem ho do tmy, jak radí svépomocné skupiny. Brečel, hrál na city. Myslela jsem, že jsem zvítězila. Bohužel ne. Proto mám filtr v mailové schránce. Jeho zprávy se rovnou mažou. Proto mám vyblokovaný jeho mobil. Aby se mi nemohl dovolat. Proto jsem změnila posilovnu a jezdím na druhý konec města. Nic nepomohlo.

Příčině všeho se nedostane pocty využít mých služeb. I o to se moje milé kolegyně postarají. Poznají ho snadno. Signály jím vysílané se přehlédnout nedají. Věra mě natvrdo zapře. Je zlatá. Zato já si připadám blbě. Neumím si poradit ani se zhrzeným expřítelem. Jsem zvyklá jednat poctivě, jenže na to lidi dneska neslyší. Nechat se zapírat, skrývat se, kam jsem to došla? Vážně jsem schopná opustit vše, co jsem vybudovala, kvůli jednomu člověku a své neschopnosti se ho zbavit?

"Víš, co chtěl?" zeptá se mě Lucka nakonec. "Nechci to vědět," odpovím. Nechci být jako on.

*Expresivní výraz byl nahrazen společensky přijatelným.