Psí vzpomínání - Sbohem, pejsku náš...

"Ale vona hrozně funí," snažila se psí maminka přesvědčit mladého pana doktora na vyhlášené klinice, že s jejím mazlíčkem fakt bude něco v nepořádku. "Jó pani, kdybych měl třicet kilo nadváhy, taky budu funět!"

A psí maminka se téměř smrtelně urazila. A to jsme jí často opakovali, že máme pěkného válečka a že by se s ní neměla dělit o lidské dobroty. Zkrátka a dobře, "doktůrek" si to rozlil navždy a víckrát jsme na tuhle kliniku nejeli.

První náznak, že i Karynku stihne kavalíří prokletí v podobě problémů se srdíčkem, však přišel daleko dříve. Rok si přesně nepamatuju, ale odhaduju, že našemu miláčkovi ještě něco chybělo do věku, kdy se pejsek stává seniorem. Jo, a ta zpráva za mnou určitě přišla na kolejní pokoj... Ale prý žádné drama, času na léčení je dost, však to bude navždy! Tak pravil venkovský pan doktor s ordinací v garáži. No, nevím, turecké kúry by měly mít nějakou hranici. Přešlo několik poklidných let, až se nakonec objevil jiný příznak postupujícího věku psího. Hluchota. Na Silvestra výhodné, a jinak... Stejně neposlouchala nikdy! Cinkání klíčů na chodbě, otevření ledničky a "máma přijde" rozeznávala však stále spolehlivě.

A času bylo zjevně dost až do onoho osudného dne. Otrávená stěhováním, stupňujícími se problémy v práci, umírajícím dědou a nepochopením širokého okolí, jsem šůrovala svůj první dospělý domov před předáním. Zvonící mobil jsem okomentovala nepublikovatelnými výrazy, kdo zase otravuje? "Maminka", hlásal displej. Copak neví, že jsem v časovém presu, abych se stihla v nějakou slušnou dobu přesunout k ní?

"Tak si představ, že máme Karynku v nemocnici, úplně zkolabovala v noci při venčení..." líčila mi mamka tu hrůzu. Jako zase jednou, sežraný fujtajbl nebo infekce z ukradeného kapesníku, tentokrát to byla poslední kapka. Naštěstí se zrovna vracela moje nejmladší sourozenkyně z hospody v doprovodu kamaráda po mononukleóze. Bez řečí nasedl do NAŠEHO auta a odvezl povedenou trojici do velkoměsta. V nemocnici Karynku ubytovali na kapačky kvůli akutnímu selhání ledvin.

Doma vládla po ponurá nálada. Žádný špacír, "Mášo, co budeme dělat, když tu Karynu mít nebudeme?" Ptala se psí maminka druhého černého kožíšku. No, dojít AŽ na roh byl tou dobou už úspěch. Na druhou stranu, tři patra po schodech několikrát za den mohou být slušný trénink... Dvoudenní nepříliš úspěšné léčení udělalo pořádnou díru do rozpočtu. Dlouho ignorovaný problém měl nakonec takové následky, že už nešly zvrátit. Začal boj s nevyhnutelným.

Dietní granule Karynka odmítla rovnou, konzerv jsme vyzkoušely několik druhů, než z asi dvou byla ochotná pozřít aspoň něco. Dohady, že se musí krmení i léky objednávat včas, protože Veterinární zásobování není velkodistribuce a nedodají to ten samý den. Dohady, kdo má ještě na zaplacení. Dohady, kdo konzervy u mě vyzvedne a kolik z balíku. Tabletky balené do taveného sýra (ty fosfáty v něm, no...). Detoxikační gely při náznaku problému. Výživná pasta nasazená prakticky natrvalo, protože Karynka odmítala nejspíš nedobré konzervy i z ruky.

Během pár měsíců byla z válečku Twiggy a dietní krmení se navzdory vitamínovým tabletám projevilo i na dlouho tak pěstěném kožíšku. Pryč byla jemná lesklá nádhera. Vlastně asi i proto nemám z posledního roku Karynčiny pozemské pouti snad žádnou fotku. Na nábytek už nevylezla, a tak mamka nechávala po bytě staré péřové polštáře jako pelíšky. Tři, občas čtyři kočky je rády okupovaly. Až mě nakonec překvapilo, když je zase uklidila, že nejsou už potřeba. Za rok od dramatu ztratila Karynka snad polovinu váhy a z pyšné oháňky zůstal holý krysí ocásek. Nakonec i garážový veterinář se podivoval, že ještě drží.

"Dělej, vždycky spěcháš!" Poháněla netradičně mamka mě před odchodem na autobus do velkoměsta. "Musím se rozloučit s Karynkou..." Věděla jsem, že další víkend domů nepojedu, a... Jako bych to tušila!

Neklidnou noc před čtvrtkem se dvěma třináctkami jsem připisovala hysterii těhotné kamarádky, se kterou jsem byla na celodenním školení. A mamka toho dne volala před devátou. Brzká doba značila, že se něco děje. Věděla jsem to dřív, než jsem hovor přijala. Zrovna byly všechny tři na cestě na chalupu. Když známý pan doktor začal navrhovat léčebný postup, požádala po venkovsku o skončení trápení. Neprotestoval... Karynku uložili pod třešně vedle strejdova Kima, který skončil pozemskou pouť v zimě toho roku.