Psí vzpomínání - jak jsme měly vzteklinu

Byl mrazivý leden a mně právě končilo domácí vězení zaviněné chřipkou. Těšila jsem se, že v nejbližších dnech se už vrátím do školy a nebudu dál zameškávat důležité informace. A právě tehdy došlo k malé nehodě.

Ostrý štěněcí špičák mi při hře doslova rozpáral jemnou pěstěnou kůžičku kolem nehtu. Rychle koupelna, vymýt, dezinfikovat, zalepit do hojivé masti. Přehnanými opatřeními mělo být vše vyřešeno, škrábancům se se zvířetem nevyhnete. Ze začátku mi vadilo jen to, že si nehet nemůžu zapilovat a nalakovat. I když to nebylo vidět, logikou sedmnácti let jsem si připadala neupravená. Jenže mělo být hůř, ranka se jako na potvoru nechtěla zahojit.

"Mamí, mně se to nehojí, já si s tím chci dojít," zkusila jsem to o víkendu, asi čtyři dny po nehodě. "Kam?" Vyvalila mamka oči. "No na pohotovost." "Zbláznila ses, dyť tě vyhoděj!" Dala jasně najevo, co si myslí o místním zdravotnickém zařízení. Zpětně mi je dost divné, že nikdo nepojal pořádné podezření. Byla jsem nejspíš jediné dítě na světě, které simulovalo, že je zdravé. Ale možná si mamka jen naivně myslela, že konečně dostávám rozum...

"Ty to máš furt zalepený?" Podivila se v polovině dalšího týdne. "Ukaž!" Strhla mi náplast dřív, než jsem stačila ucuknout nebo protestovat. "Zítra si s tím dojdeš!" Při té představě jsem se orosila. Jednak cesta přes celou Prahu, zpátky a domů znamenala, že přijdu o volné odpoledne po krátkém školním dni, druhak jsem paní doktorku na dětském z duše nenáviděla. A stejně, chodit v sedmnácti na dětské je tak ponižující! Hodila jsem psí oči, zda bych fakt nemohla jít jinam. "Co blbneš, jen ti dá antibiotika," snažila se to mamka ještě zachránit. V situaci, kdy jsem se bála, že mi upadne celá (a navíc pravá) ruka, tohle řešení nakonec neznělo tak špatně. Jenže se to celé zamotalo. Mně totiž bylo jasné, že z poranění zvířetem nejspíš bude pořádná nepříjemnost. Historek o tom, jak někdo neměl potvrzení z veteriny a skončil na Bulovce, jsem slyšela hned několik. Chtěla jsem se tomu vyhnout, jenže jsem dostala rozkaz mluvit pravdu a nic než pravdu.

O velké přestávce jsem z automatu na kartu zavolala na číslo, které mi mamka dala. Sestřička Zuzanka mi sdělila, že mají jen dopoledne. Opustit školní budovu před koncem vyučování bez uvolněnky zavánělo obrovským malérem. Zfalšovat lístek od rodičů jsem se bála, co teď? Prý to nevadí, paní doktorka vedle je taky hodná. A tak jsem se po obědě (stres mi začal kazit chuť k jídlu až o pár let později) vydala s malou dušičkou na metro ve zcela opačném směru. Přestup na tramvaj a závěrečný výšlap do kopce utekly podezřele rychle. Nechtěla bych sem jet sama nemocná, napadlo mě. I tak mi krpál dal zabrat. Nervy nebo ještě následky nedávné chřipky?

Vlastně to byla moje premiéra. Připadala jsem si tak dospělá, když jsem se usadila na hnusnou lavici a vytáhla z tašky učebnici. Čas se musí efektivně využít! Konečně se dveře otevřely a dovnitř byl povolán chlapec, který dorazil až po mně. Asi byl objednaný, usoudila jsem. Nejspíš uvnitř něco řekl, protože paní doktorka záhy vylezla a zbytečně nahlas se zeptala: "Ty jdeš k nám?" Pokorně jsem vylíčila svou anabázi (dnes valím oči nad etikou té situace), což spustilo hromy a blesky. "Ježíšmarjá, to u vás nikdo neví, že se musí do čtyřiadvaceti hodin na veterinu? Takže tě pošlu na Bulovku, aby tě naočkovali proti vzteklině!" Řev se nesl celou čekárnou. Děsně dospělá sedmnáctka byla pryč, zůstala jen malá holčička bez možnosti chytit se máminy sukně. Představa, že ve škole zmeškám tolik, že mě nejspíš nepustí do dalšího ročníku, navíc nemocnice, to není možné, že jsem to radši nevydržela! Proč jsem poslechla mamku a řekla pravdu? Nadávala jsem si. Přitom jsem se snažila vysvětlit, že se jedná o čtyřměsíční štěně. To bylo však jen další přilití oleje do ohně, pes nebyl očkovaný. Nemohl, vzteklina se očkuje až v půl roce!

Paní doktorka za sebou práskla dveřmi a záhy jsem slyšela, jak někam telefonuje. Taky hrozně nahlas. Infekční oddělení? Veterinární správa? Snažila jsem se odhadnout. Již v lepším rozpoložení mě zavolala dovnitř se sdělením, že moje očkování nebude nutné, a odeslala sestru pro kartu do vedlejší ordinace. "Šmarjá, vy jste z venku!" Zděsila se nad adresou. "Kde toho psa máte, na zahradě?" "Ne, bydlíme v bytě, skoro s ní ani nechodíme ven," pípla jsem stále ještě vycukaně. "Tak kde to máš?" Odlepila jsem amatérské krytí a předvedla tu nádheru. "Tohle?" Protočila paní doktorka oči. "To není skoro ani zanícený, jen sis to tou mastí rozmáčela!" Aha, tak jsme to nakonec s mamkou způsobily samy tou přehnanou péčí? Pořádné ošetření (myslím, že to byl višňák) bylo dílem okamžiku a byla jsem propuštěna s upozorněním, že musíme na tu veterinu ještě dnes. Kontrola prý nebude potřeba a potvrzení mám donést, až budu mít někdy cestu. Zadoufala jsem, že to snad nebude dlouho. "Nerada bych, abys umřela na vzteklinu a maminka si stěžovala," uzavřela to s poučením, že tato choroba je stoprocentně smrtící. To jsem dávno věděla, životopis Louise Pasteura jsem četla už ve druhé třídě. Cestu domů jsem zvládla dřív, než rozdýchat trauma, které jsem pak mamce pěkně zatepla vylíčila.

Nejmladší "sestřičku" bylo nutné sbalit a vydat se na cestu na místní veterinu. Jelikož jsem to celé spískala, musela jsem asistovat. Mamka vylíčila, co se stalo, naštěstí bez nechutných detailů. Já jsem jen předvedla zafačovaný prst. "Jo, voni ty humánní lékaři maji vobčas divný představy," uzavřel to pan doktor. S mamkou jsme na sebe jen koukly. Nad naší neschopností přesně určit datum nehody se jen pousmál a pozval nás znovu za pět dní. I tuhle návštěvu jsem musela absolvovat. Prstík byl už zahojený, nehtík upravený a nalakovaný, Karynka v nejlepším pořádku, byla to jen formalita. "Tak ty seš ten vzteklej pes, jo?" Strčil pan doktor neohroženě obličej k malému čumáčku. Krásně jsme se zasmáli! "Kterou daj utratit?" Bavil se doma druhý z rodičů. Bylo to za námi, uf!

Dvojici lejster potvrzujících dokonalé zdraví Karynky jsem dostala do ruky s rozkazem, ať je doručím ještě v inkubační době pomyslné vztekliny. Kolik že to je? Šest týdnů neboli dvaačtyřicet dní mami, četla jsem toho Pasteura! Pár týdnů jsem ještě bavila kamarády ve škole i na tréninku hláškami, za kolik dní dostanu vzteklinu...