Prostě se rozdělíš a basta!

"Hele, to klidně napiš, to je fakt bizardní!" Snažila se mě přesvědčit jedna z účastnic rodinného výletu, na kterém se mimo jiné objevil v batohu i balíček sušenek.

Po nezbytné přednášce, kterak děti smějí jíst věci s obsahem cukru pouze v případě, že si potom do patnácti minut vyčistí zuby, byl roztržen obal. Sušenek bylo patnáct, snadné dělení mezi pět a případně i mezi tři. Ale proč to dělat jednoduše. Přece není spravedlivé, aby předškolní dítě dostalo stejně jako dospělý chlap. Po rozpočítání sušenek na váhu se ukázalo, že by dostal téměř polovinu jeden člověk!

Jenže mně se okamžitě vybavilo něco jiného. Zase tu bylo to období, kdy se všichni široko daleko snažili udělat holčičkám radost. A ty napjatě čekaly, až se doma objeví dar, který výzkumák každoročně dával dětem svých zaměstnanců k Mikuláši.

Ten byl přitom pokaždé stejný. Mandarinky, které milovala nejmladší z nás a musela je dostávat na pečlivě kontrolovaný příděl, protože jinak po pár dnech získala barvu pacienta s akutní hepatitidou. Neloupané buráky, které jedl jen táta. Nikoho jiného nebavilo se matlat s vylouskáváním a navíc byly bez chuti. Máma pak nadávala na pracovnu posetou slupkami z toho nadělení. A krabice plněných čokolád, které zase chutnaly jen mámě. Ty dvě malé se mě v pozdějších letech snažily z provokace přesvědčit, že je to strašně dobré. A máma dodnes nostalgicky vzpomíná, jak dobré tyhle všechny věci kdysi bývaly. Zkrátka a dobře, nejlepší z celého daru byla ta sezónní igelitka.

Čokoládu bez "vylepšení" aby člověk pohledal. A když už, byla dutá! Místo pořádného fláku jen skořápka. Všechny ty dobroty měly velmi omezenou trvanlivost, což byla asi jediná výhoda. Musely se sníst tuším do půlky ledna, a tak náš příjem nikdo moc nehlídal. To se ovšem netýkalo situací, kdy někdo dal tabulku zvlášť mně. Ať to bylo při téhle příležitosti nebo jindy, postup byl jasný. Rozdělit na tři stejné části. Dělení třemi jsem ovládala dříve než psaní. Utrpení brzy následovalo. Ty dvě už další čokoládu vlastně nechtěly a  nechávaly ji pravidelně volně ležet na stole v kuchyni. Doma tehdy nebyli žádní čtyřnožci, kteří by si mohli posloužit.

Bylo mi to vždycky líto. Vždyť se zkazí! Kolikrát jsme už z obchodu přinesli tabulku plnou červů. Nenechali mi pak ani ten obal s vystřihovací panenkou, všechno bylo fuj a letělo do plotny nebo do popelnice podle aktuálního místa pobytu. Uzmout kostičku z volně ložených hromádek jsem si dovolila jen jednou jedinkrát. Následoval neskutečný řev, co jsem si to dovolila, včetně slibů na téma mojí budoucnosti.

Pak přišel školní výlet. Uprosila jsem mamku, ať mi dá s sebou čokoládu, málem na kolenou jsem slibovala, že se se spolužáky rozdělím. S dvaceti dalšími dětmi! O padesátigramovou čokoládu! Nebudu to tajit, snědla jsem ji celou na posezení, nikdo mě nehlídal a kupodivu ani nikdo neprosil, abych mu dala. Doma jsem se pak pozvracela. Když se ukázalo, že mám taky horečku, byl trest odložen. Z domnělé virózy se vyklubala spálová angína a než se taková věc vyléčí, na lecjaký prohřešek se pozapomene. No, možná jsem si mohla odnést solidní poučení...