Polidštěná superhrdinka

Jo, lidičky, barva oblečení nedává mnohými předpokládané schopnosti s ní související. Aneb, jak jsem málem utrpěla nervový otřes.

"Už jsme dostaly ty papíry?" Otravuju kolegyni v kanceláři v den, kdy jsme se dozvěděli termín každoroční protichřipkové prevence. "Jaký? To se přece vyplňuje až nahoře!" Nenechá se vyvést z míry. "Ne, loni nám to dali předem!" Trvám si na svém. Nerada bych dorazila nevybavená. Druhý den u oběda se situace opakuje. "My máme něco vyplňovat?" Valí oči jedna z nových asistentek. "No jasně, informovanej souhlas, podstupuješ děsně rizikovej zákrok," bavím se. Ještě použít slovo revers a dílo bude dokonáno. Před pár lety někdo poté pojal podezření, že pro nás jsou připravené speciální dávky vyrobené v Číně.

"Já ho mám. Dostala jsem ho od sekretářky." Uzemní nás další adeptka. "Ale já jsem vám to nechala u vás, tak že seš to ty..." rezignuje jmenovaná a donese mi desátou kopii z deváté kopie.

Hodina H se  blíží. "Už se bojíš?" Sondujeme navzájem a předstíráme únikovou reakci. "První skupina se vrátila, tak jdete taky, jo?" Baví se nad naší trojicí ti, kdož se akce neúčastní. Mnohým je hej, nikdo na ně polovinu a víc pracovní doby neprská!

V dobré náladě dorazíme na místo určení. "Kdo se nejvíc bojí?" Směje se paní doktorka. První z trojice vstupuje dovnitř. "Až tak?" Valí oči druhá. "Já jsem myslela, že udělám takhle," odhrne si rukáv až nahoru, "a zase půjdeme." Vlastně to tak i jednou proběhlo. Bylo to docela vtipné, když jsme si v ordinaci neměly kde posedat!

První přežila, druhá mizí uvnitř. "Čekám na šok," baví se bojsa. Její strach již zjevně pominul. Já začínám uvažovat o pravděpodobnosti krizového scénáře. Občas je lepší vědět míň! Jsem na řadě. "Hm, alergie," kroutí paní doktorka hlavou nad mým dotazníkem. Začínám se bát, že mě vrátí. "Po očkování nic nebylo?" Nepamatuju si, že by ty papíry někdy někdo zkoumal! "Nebylo," odpovím podle pravdy. Zajímalo by mě, co by říkala na kocoura v posteli. Ale výsledek dobrý, prošla jsem. (Nezpůsobilá bych tam taky nelezla, že!)

Ukážu zvolené místo. "Půjdu na to opatrně, kdyby to moc bolelo, tak řekněte!" Necítím vůbec nic. Sestra na obvodě taky dělá vždycky scénky, jak mi ubližuje. Přitom má zlaté ruce. Tady jsem jednou dostala i pohádku o skvělém zacházení s jehlou. Jen to bohužel pohádka opravdu byla... "Ještě můžete?" Můžu, ale už to docela trvá, pomyslím si v duchu. Odsouhlasím svou pohodu. "Víte, já taky nesnáším jehly!" Zauvažuju, zda nenastal ten správný moment poroučet se k zemi.

Ještě nezbytné připomínky o šetřícím režimu (znám a vzhledem k domácí situaci je to stejně neproveditelné, když už pominu nutnost dokončit směnu v práci) a možných následcích (horší byly jen jednou a primární příčinou byla moje blbost). Po sdělení, že půlhodinové vysedávání v čekárně je doporučené a nikoli povinné, raději odříkám první pomoc při anafylaktickém šoku. Místo pochvaly dostanu poučení, že taková příhoda se musí hlásit, a jsem propuštěna.

Zbytek naší trojice se spokojeně rozvaluje v čekárně. "Ještě stále čekáme na šok!" Oznámí mi vysmátě. "Pojď se vzpamatovat po traumatu, než půjdeme dolů." To vypadám tak zeleně nebo co?