Pod vlivem

"Volali z céčka jipky," oznámí mi Kajka ještě dřív, než pověsím bundu na věšák ve své pracovně. "A můžu tam ještě chodit?" divím se. Jsem přece ve vztahu s primářem! "Dokud to není oficiální, tak můžeš," uchichtne se Kája pobaveně. "Pak by měl zákaz platit o jeho službách. Kdokoli jiný bude moct tvůj servis vyžadovat. Stejně je to pravidlo ujetý, jste dobrej tým. A ty seš fakt dobrá, nějaký vztahy tě neberou," vysekne mi poklonu. "Nevim, jak bych tohle zvládala já!"

Zchladím rozpálené tváře a vydám se mezi nemocné. Můj příchod vyvolá pozdvižení, o mém vztahu s Martinem už ví všichni od myší ve sklepě po vrabce na střeše. Sloužící lékařka je naštěstí buď imunní vůči drbům, nebo vyznává jiné hodnoty. Rovnou mi ukáže problematického pacienta s nulovou reakcí na léčbu. Vyžádám si výsledky z laborky. Sestra na centrále není mojí přítomností nadšená, ale veřejně protestovat si nedovolí. Navrhnu doplňkové testy a řešení v závislosti na možných výsledcích. Sestra si zatím neskrývaně prohlíží můj exteriér. Ta mi taky může! Spokojeně se vrátím do kanceláře.

Záhy však volá standard. Trochu zanadávám. Kde jsou doby, kdy jsme se bály o výsostné území! Dobrá pověst, kterou Karolína s Martinem rozseli, má i nevýhody. Moje pracně pěstovaná image bez zbytečných emocí v kombinaci s téměř paranoiou mi vždycky působila spíš problémy. Než se ti dva spikli a pár případů včetně Roberta mě vyneslo nahoru. Nejsem zvyklá na slávu a obdiv. Pečlivě si zapnu plášť a vydám se do jámy lvové. Přeje si nás neoblíbený zástupce, ne primář, a to samo nevěstí nic dobrého. Nejspíš budou opravdu v koncích.

"Ta pacientka je šílená, vyžádala si to sama, nevěří mi," postěžuje si bůh v bílém hned na úvod. Má proč, pomyslím si. "Ale myslím, že chtěla paní Blažkovou." Zarazím se, kdo z pacientů nás zná osobně, natož jmény? "Šla na chirurgii na vizitu," informuji ho. "A podle toho, co sestra říkala, by mi to asi stejně přehrála." "Jste vzájemně plně zastupitelný, nebo ne?" podiví se mému sdělení. "To jsme, ale přece jen máme každá určitou oblast bližšího zájmu... Navíc nikdo neříkal, že má přijít Karolína, nechala bych jí to." Otráveně mi přistrčí složku. Datum příjmu je včera večer, přesto je pořádně tlustá.

Otevřu šanon a div nezkolabuji. To musí být nějaká nesmyslná náhoda. Nebo je svět přece jen tak malý? Nemůžu přece dostat svoji bývalou nadřízenou! Osobu, která mě chtěla zničit a málem se jí to povedlo... Zatoužím po odplatě, ale to bych se zničila sama. Odhodlaně otočím o pár stránek dál, k důležitým informacím. O nic naštěstí nejde, tohle by zvládla i sama. "Pošlete mi sem Blažkovou, až se vrátí," požádá zástupce ještě a propustí mě. Tak na toho jsem dojem neudělala!

"Kájo, já tě jednou sprovodím ze světa," oznámím kamarádce ještě dřív, než zapadnu k sobě. "Hádej, koho tu máme? Náčelnici!" Vidím, že Kajka nemá daleko ke mdlobám. Zaloví v horním šuplíku. Vrhnu po ní ustaraně varovný pohled. "Vyžádala si naše služby, sama osobně, ale prý chtěla jedině tebe, což mi bylo řečeno až na oddělení. Nic jsem nenašla, ale zajdi tam, ať je klid," požádám nejspíš zbytečně.

Právě si vychutnávám odpolední dávku kofeinu, když zazvoní telefon. "Máš tady návštěvu," oznámí mi Kajka stručně. "Koho?" zeptám se. "Překvapení," mlží. "Ale asi to bude stát za to, je vyfiknutej jak do Národního!" Zarazím se, Martin je po noční, co dělá ve špitále? "Pošli ho dál."

Poprvé vidím svého přítele v rozpacích. "No, víš, chtěl jsem, ale nevěděl jsem jak..." vyloví z kapsy u saka krabičku a položí ji na stůl. Obsah víc než tuším. "No, prostě, vezmeš si mě?" poklekne před pracovní stůl a já mám co dělat, abych se nesmála. Otevřu krabičku a prstýnek si navléknu. Sedí perfektně.

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.