Plzeň zmizela!

"Mám navigaci, to dám, všechno dáme!" A tak si člověk machruje a spoléhá na techniku tak dlouho, že ho nakonec pěkně vypeče. A teď nemám na mysli bloudění v Českých Budějovicích (dvakrát) ani v Benešově (jednou).

Mám na mysli situaci, kdy navigace nenaviguje. Ale ne to, že si prostě sednete do auta a ta věc nejde zapnout. Klid, je téměř jistě vybitá, kdy jsem ji vlastně použila naposledy? Zapnu nabíjení, vida, na první zastávce už žije. Na druhý pokus zadám cíl, ovládání není zrovna intuitivní, nebo snad je na moje IQ moc jednoduché a hledám v něm složitosti? Probíhá přepočet trasy... GPS signál ztracen... Ticho, na displeji otazník. Asi je ještě málo nabitá, nástřel trasy si pamatuju z plánovače a jsem holka šikovná, nějaká stávkující technika mi nemůže pokazit těšení na víkend s kamarády!

Brzy po sjezdu z dálnice pojímám lehké podezření, že jsem v tom rozkopaném místě se semaforem nějako opustila trasu vytyčenou plánovačem. Stavím tedy na pumpě, stejně bych za chvíli musela při řízení křížit nohy, a za pilného studování mapy restartuju navigaci. Moc jsem si nezajela, uf, poloha lokalizována, teď už to půjde hladce. Opětovné GPS signál ztracen mě zaskočí podstatně méně, než to první. Ani plně nabitá se nechytá. Raději preventivně podávám avízo o své situaci. Rezervu mám, to dám... I díky koloně na poslední chvíli neboli přesně na čas!

Vyvrcholení přece patří kam? Jasně, že na závěr. A neužiju si ho sama, to by se totiž vůbec nekonalo. Navigaci nepokouším, mohla bych se rozčílit hned po ránu, mapa mi je odebrána, neb požadovaný přesun na metro je prý jednoduchý. Ještě poslední zastávka a můžeme frčet směr velkoměsto. No, štreka to je i bez komplikací. Místo sjezdu se blíží, nakonec se shodneme, že tady asi ještě ne. Vesele pokračujeme po okruhu, když se vedle mě ozve: "Hele, Plzeň zmizela, seš v klidu?" Ano, jsem v naprostém klidu, já jsem tady sjet nechtěla a na svoje místo určení to umím. Několika způsoby. Druhý pasažér se probere se zpožděním. Vysvětlíme mu situaci s tím, že ten "asi špatný" sjezd byl ten správný, ale že to dáme, máme přece rezervu. Odmítnu za dané nenavigační situace sjet do oblastí, které neznám, a než se dám přesvědčit, objedeme značnou část města.

Začíná jít do tuhého, po ne zcela povedeném sjezdu mám problém spolknout všechny ty neslušné výrazy deroucí se mi na jazyk, jen s vypětím sil je nahradím omluvami pasažérům. Snaha o nápravu předchozího zařazení do pruhů nás vyhodí přímo do míst, odkud bude pokračování s přehledem. Nejradši bych se úlevou zatočila dokolečka, ale jaksi musím řídit, že. Rezerva původně vypadající jako přehnaná se nebezpečně ztenčila, to bude jen tak tak, za ujetý vlak bych byla zodpovědná dost nerada. "Koncem světa, kde to nikdo nemůže znát" projedeme do míst mně známých bezpečně a správně nahoru na kopec.

Náznak "díry do země" uvede oba spolucestující do pozice startujícího sprintéra, aktuální rezerva je tak deset minut, uf, s klidem zajedu na parkoviště u obchoďáku, aspoň se najím, doma navařeno nebude... Průchod k metru je překvapivě komplikovaný, najednou vidím známá místa očima neznalého, ne, do drogerie nejdeme! Ještě poslední zádrhel se zastavěnými automaty na lístky, návrat do trafiky, a už je čas na loučení.

Víkend byl fajn, přátelé, tak zase někdy a pokud možno s funkční technikou! Pro tu aktuální mi strejda Google poskytl tuto diferenciální diagnostiku: a) neexistence nebo rušení signálu, b) je to rozbitý. Kdy chodí Ježíšek?