Pětikilo

Je pět set zjevení jednoho človíčka na jednom blogu málo nebo moc? Když už jsem lehkomyslně minula metu 300 i 400, pojďme se zamyslet teď.

Za pět set článků se prostředí promění. Ale je to počtem výtvorů nebo spíš dobou, během které vznikly? Jo, každej to ví, časy se mění, a tak občas diskuzním éterem proletí jméno někoho, kdo se tak nějak po anglicku vypařil. Jak jsme si toho mohli nevšimnout? Je to trochu jako v reálu, lidi přicházejí, lidi odcházejí, jen někteří zůstávají.

Promění se i obsah. Vzpomínky, především ty publikovatelné, nevyhnutelně dojdou. Čas od času se něco vynoří, ale stavět na tom nejde. Aktuální témata? Ta žhavá pro mě nejsou, a když se přece jen zcela výjimečně neudržím, nedopadá to slavně. Specifičtější záležitosti zapadnou. A navíc, než se pracující člověk dostane ke spisování, mnohé věci zmizí ze seznamu aktualit. Ráda se s textem před vypuštěním do světa trochu (víc) pomazlím a to holt trvá.

Fantazie? Básničky? To chce múzy a ty neumím přivolat. Když přiletí, je to fajn. Pak při domácích pracech myslíte jen na to, co chce být napsáno. A jestli nebude, zmizí a nebude zase nic. Příběhy ze života? Jak moc je poupravit, aby se nikdo nepoznal a zároveň tam zůstala pointa? Lepší bude nechat to zkušenějším (a starším). Nebo rovnou koňovi!

Aktuální zážitky? Kolik použitelných má pracující člověk mimo dobu dovolené? Dost málo na to, aby na nich šlo stavět. Osobní zpovědi? Přiznávám, byly napsány, a skončily na dně šuplíku. Radši si je nechám pro někoho, komu budu věřit natolik, abych se nebála následků. Vím, kdo sem chodí, a zdravím. :-)

Jako všichni, i já jsem si prošla myšlenkami na vypaření se. Paradoxně v době, kdy jsem se po všemožných počátečních experimentech začala asi nacházet a své vzpomínky několikrát předvedla obrazem. Vzpomínkové "originály" jsou jen v paměti nás, co jsme těmi místy chodili, porovnání "tehdy" a "teď" je tedy jen ukázkou toho "teď". Blbnutí s obrázky mě bavilo už náctiletou, ale s filmem na šestatřicet fotek mi samozřejmě nebylo povoleno.

A tak jsem se nakonec trochu ironií osudu stala tou, co fotí. Fotí vše, co potká, a občas taky něco sepíše. Když to zrovna jde.

Samostatnou kapitolou jsou diskuze. Návštěvníci, kterým se dílko líbilo a dají to třeba i lehce přehnaně najevo, hezky pohladí ego. Od jiných se třeba dozvíte zajímavé věci o sobě. Třeba že píšete jako hodně hloupá blondýna, jste anorektička a propagátorka anorexie, jednou pochopíte, že život není jen o občasném pomazlení kočiček v útulku a měli byste omezit spotřebu alkoholu.

Z jednoho úhlu pohledu je blog jako hudba. Svede dohromady lidi, kteří nic moc dalšího společného nemají a v časoprostoru by se jinak nejspíš minuli. Nebo by se jen letmo potkali a pokračovali dál každý po své dráze. Občas si někoho oblíbíte, a to i víc než je vhodné. A dostanete přes čumáček. Ale můžete navázat i něco víc. Něco, co rámec virtuality přesáhne.

Na závěr by to asi chtělo nějakou tu stylovou fotku. Ale jakou vybrat? Nějakou, co se líbila? Co se líbí mně? Co tu ještě nebyla? Teď by se hodil outloň váhavý, ale toho nemám, tak bude výběr šnečím tempem pokračovat.

...