Párty začíná

To by bylo, aby to nakonec nedopadlo toho dlouhého dne vedoucího od ospalosti přes nekonečné davy až skoro ke kořenům. (Švýcarsko 2016/2)

Na autobus to se spaním docela jde, ani o noční pauze neopustím přidělené místo na zadní sedačce. Deset minut před šestou jsme násilně probuzeni k mytí, prý aby nás mohl kníže Liechtenstein řádně uvítat. Jsme v Rakousku, hm, kudy jsme to jeli? Pokusím se aspoň něco sníst, nejradši bych pokračovala ve spaní, vstávat skoro jako do práce, no... Je s bídou sedm, když kotvíme v pětitisícovém a především spícím hlavním městě Lichtenštejnska Vaduzu. Cestou se dozvíme, že se nepodařilo koupit švýcarskou dálniční známku a že švýcarská němčina je natolik specifická, že jí nerozumí ani sami Němci. Hned mě tolik nemrzí, že neumím německy! Po výšlapu na hrad dostaneme rozchod v pomalu se probouzejícím městečku, snad všechny kavárny a restaurace hlásají „Free WiFi“, tady se proti mně spikli nebo co!

Bez nehody vyberu z bankomatu franky, nakoupím pohledy a v jedné z probouzejících se restaurací si koupím kávu s sebou. V devět se sejdeme na určeném místě, ovšem jen proto, aby se rozchod natáhl do půl jedenácté, jelikož řidiči pojedou pro tu známku. Vydám se tedy na nákup do místního Coopu, platební terminál asi nemluví s mojí kartou, škoda, že mu nerozumím! Na druhý pokus se zadaří a já se můžu s plnou taškou plížit do poštovního muzea, prý to bude akorát do odjezdu. Vzhledem k popiskům pouze v němčině to opravdu zmáknu a je čas vyrazit do Altdorfu, města Viléma Tella.

Půlhodinový rozchod je dostačující tak k nafocení věhlasné sochy a nákupu pohledů, koupím i známky, ovšem pouze tři místo potřebných čtyř. Navíc slečna zjevně rozumí anglicky, jenže mluvit se nenamáhá a suverénně používá němčinu, takže musím jen odhadovat, na co se asi tak ptá. Kafe, natož něco k jídlu, si samozřejmě koupit nestihnu, a tak cestou žvýkám suché pečivo zakoupené ve Vaduzu, taky jsem mohla vzít i něco k tomu!

V půl třetí už nás vítá průsmyk Furka s fotogenickými výhledy a spoustou lidí, navzdory nadmořské výšce přes 2400 metrů skáču po šutrech jako nic a ani mi není zima. Pauza je krátká a je čas popojet kousek dál k ledovcovému prameni řeky Rhony. Pocouráme po přírodním parku i ledové jeskyni, přičemž si neodpustíme sejít z vyznačené cestičky a někteří dojdou až k jezírku pod ledovcem. Při nákupu suvenýrů se zaraduju, když mi paní na podané věci řekne „Merci“, budu aspoň rozumět, i když asi neodpovím. Uvažuju, jak se řekne známka, jo, timbre, když na mě vybafne: „Elf!“ Nastává Babylon, jasně, mám platit, koukám jak puk, než se vymáčknu: „Excuse me, how much?“ „Elf, eleven, sorry!“ Odpoví paní, úspěšně nákup dokončím a vyrazím na kafe. Zmrzlinu díky focení nestihnu, a tak si v autobuse otevřu ráno zakoupené místní pivo Tell. Co na tom, že je teplé a nijaké jako většina zahraničních, popis ve třech jazycích mi to vynahradí, pobaví mě zejména Bierre blonde, i když Birra chiara taky nezní špatně. K ukolébání je ho v plechovce až až, ale to už nás vyhánějí z autobusu na visutou lávku přes údolí. Houpe se až moc na můj vkus, nic pro slabé žaludky nebo že by to pivo? Zpátky už ji přeběhnu jako by nic a můžeme se bavit cedulí upozorňující na zákaz vstupu na silnici, kterou jsme prve suverénně přešli.

Kemp nás uvítá v půl sedmé, poskytuje WiFi zdarma, to je spiknutí a především trénink v sebeovládání! Naštěstí je síť zaheslovaná, takže si prostě heslo nevezmu a je to. Postavíme stany, ve sprchách je tu dokonce teplá voda, a můžeme vyrazit na úvodní karimatku alias karimatka párty. Spíš než zábava nás ovšem zaměstnává mydlení komárů, snad aspoň nepřenášejí ziku! Na konci už na sebe nevidíme, a když to po skončení ochutnávky místních sušenek a limonády první jedinci začnou balit, bez rozpaků se přidám. Už jen uložit se do horizontální polohy je nekonečná paráda!

/pokračování příště/pro pozdější vzpomínání