Odvrácená strana Měsíce

Vycukanější než leckterá prvanda se plížím chodbami Městské nemocnice. Marilyn, neblázni! snažím se sama sebe přinutit ke klidu. Seš v civilu, nikdo po tobě nic chtít nebude. Jsou dávno návštěvy, nikomu nebudeš podezřelá. Takhle k ní nemůžeš, přemlouvám se marně a stydím se za sebe sama před sebou. Občas radši dávám než beru.

"Majko?" do mých úvah se přímo proti mě vynoří Jára s malým Jarouškem. "Čau, jsme se mohli domluvit, malou jsem nechal v jeslích, ale mladej chtěl mermomocí vidět, že maminka neumřela, a kde ty vůbec máš děcka?" vypadne z něj a mě je jasné, že na tom není líp než já. "Čau, no to jsme mohli, ty nepracuješ?" podivím se. Kajka říkala cosi o odpoledních, ale najednou si nejsem jistá, o kom mluvila a na kdy se vztahovaly. "Neboj, vypadá v rámci možností v pohodě," usměje se na mě, asi vycítil moje rozpoložení.

Kamarádku zjevně předchozí návštěva unavila, jen po mě otočí tvář splývající s povlečením, blonďaté vlasy se o něco jako kontrast rozhodně nepostarají. "Čau, teda, bílej den a ty se tu vyvaluješ v baldachýnu," pokusím se o vtip. Kája se utahaně usměje. Je mi jasné, že mnohokrát vyvařená hrubá bavlna má do zámeckého komfortu hodně daleko. Najdu židli a postavím ji do uličky mezi prázdnou postelí a tou, na které leží Kája. "Stejně nechápu, proč jsi musela skončit tady," dodám ještě. "Prej tu maj lepší vybavení," oznámí mi. "Než ve Fakultní?" podivím se. Kajka se odpovědí nevyčerpává, stejně bychom ji nenašly ani společně.

"Přinesla jsem ti džusík, nevěděla jsem, co už můžeš nebo nemůžeš," vybalím krabici poctivé jablečné šťávy. "Chceš nalít?" vezmu z nočního stolku skleničku a dojdu ji umýt. Vím, jak si kamarádka potrpí na čistotu. "Dej mi ho do lednice, ale musí bejt podepsanej," požádá mě ještě. Protočím oči, na pokoji je momentálně sama. Pak najdu v kabelce propisku a na lesklý kartón s obtížemi spíš vyryju Kajčino jméno. "Jára tu teď byl, nepotkali jste se?"

"Jo, i s malým, co že nepracuje?" zopakuji otázku, která prve zůstala bez odpovědi. "Vzal si volno, než dorazí máti," ozřejmí mi kamarádka. "Mládež se sama neohlídá. A kde máš vůbec ty svoje miláčky?" "Nechala jsem je dýl ve školce, stejně to mám při cestě." Dětem to vadit nebude. "Tady je prej někde dětskej koutek, říkal Jára." "Fakt? To vědět, tak jsem je vyzvedla a vzala s sebou. A jak dlouho tu vlastně budeš?" přejdu k nejaktuálnějšímu tématu.

Kamarádka rezignovaně zavrtí hlavou. "Ještě nevím, něco se možná potento, byla jsem trochu mimo, když mi to říkali," žaluje nešťastně. "To víš, ležet a ani se nehnout, navíc na tvrdým, umíš si to představit..." "Umím... I když, asi ne," přijmu nenadšeně zprávu o možné komplikaci jako fakt. "Hlavně se nikoho nechoď ptát, ani ke starýmu nebyli moc sdílný." Bože, pomyslím si, lidskost proniká do našeho zdravotnictví dost pomalu.

Do dveří nakoukne viditelně otrávená sestra. "Všechno v pořádku, paní Blažková?" zeptá se. "Jo," odpoví Karolína stručně. "Moc se neunavujte, ať nám tu nezabíráte postel zbytečně dlouho!" napomene ji ještě a mě je jasné, že má na mysli dnešní příděl návštěv. "Co je?" vyvalí oči kamarádka, jen co za sebou ošetřovatelka zavře dveře. "Vypadáš jak novicka před Bohem." "Radši půjdu, než se vrazí ještě někdo další," oznámím jí. "Kdyby mě teď viděl nějakej doktor, tak mi nechá rozhodit tenhle pelíšek," ukážu na neobsazenou postel. Kája vyprskne. "Ale víš, že by to nebylo špatný?" zasní se. "Jako zamlada, před dětma, někde na stáži... Akorát bysme měly čas na pokec," dodá a tentokrát se směju já. My snad nikdy nedospějeme!

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.