Nový svět

Vybalím čistý nažehlený pláštík a pověsím ho na háček vedle svetru. Vesele se zatočím a zalituji, že tu nemám aspoň rádio. Něco si musím pořídit, v tichu se mi vždycky špatně pracovalo. Znovu se otočím a jako malá holka sleduju svou rozevlátou sukni. Nemuset se v práci převlékat je vážně super! V tom momentě do dveří nakoukne Kajka. Pohled na mě ji zarazí.

"Co tu blbneš, ještě takhle vymóděná, ty někam jdeš?" zeptá se s údivem zcela nefalšovaným. Odhrnu si přerostlé vlasy z obličeje. "Leda tak pro děti a domů," uchichtnu se. Moje nová šéfka však nepřišla proto, aby mi pochválila outfit. "Musíš jít na vizitu sama!" Orosím se. Poprvé, představit se, a sama? Důvod se objeví vzápětí, za Kajkou stojí nezvykle tichý Jaroušek. "Bolí ho zuby," vysvětlí Kája omluvně. "Jdu s ním dolů na zubní a jindy nemají čas." Přikývnu, priority jsou jasné. "Počkám do příště a půjdeme spolu," oznámím kamarádce.

"Majko, neblbni, nezkaž si to tu. Když se budeš schovávat, budeš podezřelá. A primář je v pohodě, znáš ho ještě ze Soniný doby," snaží se mě uklidnit. Vím, že má pravdu ve všech bodech. "Jo, a tohle si dej na dveře," podá mi cedulku se mým jménem a pozicí. Tenhle úkol splním s radostí, vnitřnosti tabulky na dveřích vyměním okamžitě a Soninu jmenovku šoupnu do spodního šuplíku u stolu. Třeba se bude ještě hodit! Módní kreaci umlčím bílým pláštěm a vydám se do nemocničních chodeb.

Celou cestu na oddělení si přeju jednak, abych nezabloudila, a za druhé, aby se mě nikdo na nic neptal. Moje praktické zkušenosti se omezují na jinou sféru a krom toho jich dvakrát moc nemám. Většinu shrabala vždycky Sofie, ke zbytkům posílali Káju, Marilyn občas mohla sezobat pár drobečků. Tichej mozek, říkala Kajka. Smutnej klaun, myslela jsem si vždycky. Umím, ale neumím prodat. A svou smetanu s radostí daruji potřebným. V takovém rozpoložení dorazím k širokým lítačkám.

Zhluboka se nadechnu, projdu se po pruhu dezinfekce a na chodbě mávnu visačkou na několik osůbek v terénu, které moje přítomnost vyrušila. Cestu znám, jdu se rovnou nahlásit primáři. Už je nachystaný v seminární místnosti a něco asi důležitého probírá se svým zástupcem. Co to, divím se v duchu. Nestává se, že by na vizitu šli oba. Pokusím se nenápadně proklouznout do zadní řady, ale primář mě zarazí. "Kampak? A kde máte doprovod, sama nemůžete..." Hrdě dokážu příslušnost k ústavu. "Promiňte!" kaje se. "Zapomněl jsem, že jste tu už dvě. Kde je Karolína?" "Musela s malým k doktorovi," omluvím ji. Zástupce svůj výraz nezměnil. "Stejná pozice, stejná líheň, stejnej konec a bude to," vrhne významný pohled po mojí osobě. Zachovám výraz hráče pokeru.

Prezentace i vizita proběhnou v naprostém klidu. Nic se neděje, drobné komplikace si vyřešili sami, nové příjmy nejsou. "Dneska půjdeme i na jipky," oznámí primář jakoby nic. V duchu se divím, Kája o chození na jipky nic neříkala. Jen že čas od času z nich přicházejí záludné a samozřejmě urgentní dotazy. Primář si mého zmatku všimne. "Jen se představíte," dodá na vysvětlenou.

A tak tam stáli, všichni tři. Frajer s exteriérem medika a snubákem širokým nejmíň centimetr, doktor Pavlát, primář JIP A. Postarší hubený pán, docent Kuba, primář JIP B. Odhadem čtyřicátník s hustými černo-stříbrnými vlasy, doktor Slepička, primář JIP C. Prý se těší na spolupráci!

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.