Nemám ráda definitivní věci

Naši rodinu poctila návštěvou zubatá. Namlouvám si spousty slov útěchy, emoce poctivě topím, ale divný pocit zůstává.

Už nikdy... Tohle jsem prožívala po maturitě, při nástupu na vysokou školu, při stěhování z kolejí na konci čtvrtého ročníku, po obhajobě diplomky, po promoci, po nástupu do práce, po každém stěhování.

Je mnoho míst, kam jsem někdy patřila a už nepatřím. A je zvláštní se tam znovu podívat. Vcelku nedávná návštěva míst, která jsem znala a měla ráda jako studentka, mě o tom přesvědčila. A často jsem zůstala koukat, co se za těch pár let změnilo.

Konec je vždycky divný. Úmyslně neříkám smutný. Mnohé konce jsou příslibem nového a jiného (lepšího?) začátku. My, co nemáme rádi změny, se bráníme všemu. Ne, že bych se nechtěla posunout dál. Ale chci mít možnost návratu ke status quo ante.

Jsou situace, kdy je to nevhodné a nelogické. Jsou situace, kdy to prostě nejde. Pak je třeba čekat, než léčitel čas dá minulosti měkoučký kabátek nostalgie. Trvá to mnohdy dlouho.

Ukončení studia nebo pracovního poměru znamená nový začátek v nové práci. Stěhování přinese nový byt, který je třeba zvelebit. Člověk získá cíl a není čas se v něčem utápět.

Jsou však i konce, které nic potenciálně pozitivního nepřinesou.