Nejoblíbenější úklidový prostředek

Pracovitá včelička paní uklízečka odplula do covidově bezpečnějších vod a před námi stál nelehký úkol. Sehnat náhradu, která by v době sílící epidemie udržela čistotu a alespoň relativní bezpečnost i u nás.

"Děkuju za vytření, zítra už nemusíte, příde nová pani na úklid," dozvěděla jsem se o pár týdnů později. Hurá, sláva, nebudu muset během jednoho úklidu desetkrát stahovat rukavice kvůli výdeji, a hlavně je potřeba vyšůrovat i temné kouty, na což není při nutnosti dělat poněkud zásadnější věci čas. Jenže... Další den žádná zájemkyně o hadr nedorazila ani v osm, ani v devět, ani později, a musela jsem opět nastoupit. "Pani tu byla?" Padl dotaz při pohledu na setřenou podlahu vedle nepořezaných krabic, které se povážlivě nahromadily. "Ne." "Aha, tak děkuju za vytření." A byli jsme tam, kde jsme byli. Na(ne)štěstí to nemělo již dlouho trvat.

"Dobrý den, já sem J... N...* a hlásim se jako uklízečka." Prostory už předchozího odpoledne viděla, následovalo tedy odeslání do šatny. Se sanitačním programem již prý byla seznámena, bylo tedy možno přikročit k přehlídce úklidového náčiní. Následovala první nespokojenost, co že to tam používáme. Obsah skříňky s disponibilní chemií byl okomentován jako výběr toho nejhoršího, co se dá u nás koupit. "Tak si řekněte, co vám vyhovuje, to nebude problém," snažila jsem se. Marně. "To se nedá normálně sehnat, to sou profi věci," odbyla mne. "Ježiš, tahle hrůza, tim to vůbec nejde, nechává to čmouhy," okomentovala leštěnku na sklo. Stejnou mám doma a je to tedy pravda, pomyslela jsem si. "Tady sou dezinfekce na táry a místa, kde šahaj lidi, to dneska nemusíte, to už sem udělala. A tady sou rukavice," ukázala jsem triumfálně na krabici, za kterou by před půl rokem lidi byli ochotní zaplatit zlatem. "Ježiš, rukavice, ty nepoužívám, v těch se blbě uklízí!" Aha, tak nic, no, její ekzém, její problém. Mimoděk jsem si vzpomněla na moment, kdy jsem šla poprvé zapisovat suroviny. "Tady sou karty, a tady sou brejle na čtení." Že to zvládnu i bez těch brýlí, jsem si tehdy netroufla komentovat...

"Holky, na vás se tady dlouho prášilo," komentovala vesele rozmazávání čističe skel po vitrínách. "Ježiš, to je šmejd, vůbec to nejde... Jo, a mám závratě, takže nahoře vám to neuklidim. Asi sem to včera neřekla. Bolí mě kolena, klečet taky nemůžu. A nerada vstávám, tak budu chodit až na devátou!" Jo, já jsem tu včera už nebyla, nemůžu sloužit. Malý kyblík a hadr na utírání prachu se přidaly na seznam triumfálně zavržených. Moje IQ je patrně někde v mínusu, když prach raději rozšmudlám místo efektního víření bůhvíkde vylovenou duhovou prachovkou pod heslem "ať žije alergie". Po mém upozornění, ať to moc nerozvíří, nebo budu vypadat, že už sem ho chytla, následoval otrávený ksicht a otázka, jak mi říkají doma. Nezvládla jsem narychlo vymyslet ani jedno z nehezkých oslovení, která jsem musela v dětství trpět, takže jsem (ano, poněkud zbytečný) dotaz ponechala bez odpovědi a vrhla se raději na svoje úkoly. "Nechci vám do toho kecat, ale měla dostat taky..." Navrhla po odchodu jedné pacientky paní uklízečka postup, který začal být označován za zbytečný nejpozději ve druhém roce mojí praxe. Usadit se mi ji nepodařilo. Po několika rauchpauzách, dlouhých telefonátech a finálním setření podlahy přímo pod nohama klientů, prohlásila pracovní dobu za ukončenou a odebrala se k domovu. Uf!

O pár dní později jsem se dozvěděla, že na mě byla stížnost stran nedostatečného vykecávání se, a že proběhlo školení ohledně komunikace na pracovišti a (nikoli opakovaně) sanitačního programu. Takže mi pěkně kecala! Víření prachu bylo značně omezeno, zcela však neustalo, pod spikleneckým "Pani magistro, vy to neřeknete, že ne?" k němu stále docházelo. Když nastal čas na jednu povolenou rauchpauzu, pokaždé jsem pociťovala nádech ironie, což ještě umocňovala drobná úklona. "Prosim vás pani magistro, můžu si jít prosim zakouřit?" Ranní půlhodinku telefonování na všechny strany se nepodařilo odbourat, stejně jako používání té špatné leštěnky na všechny povrchy. Na nutnou dezinfekci tár a dalších vysoce exponovaných míst navíc musela být upozorněna, moje "dneska nemusíte" si vyložila tak, že nemusí nikdy. "Dezinfekce sou tady," ukazovala jsem opakovaně na správné spreje, následovalo vždy však jen otrávené: "Toho naděláte!". Asi sprej jako sprej. A leštěnka mizela stejně, jako prostředky na mytí podlah. Výsledky ovšem moc vidět nebyly a situaci zrovna nepomohl ani komentář shora, že v té leštěnce nějaký alkohol je. Nebýt tu epidemie, byla bych ochotnější souhlasit.

Úklid přípravny coby nejčistší místnosti byl pojat velmi svérázně. Zatímco předchůdkyně si s výhrůžným upozorněním "POZOR! NEHÝBAT S VÁHAMI!" hlavu nelámala a pravidelně mě nadzvedávala přesunem validovaných přístrojů dle vlastních potřeb, dáma s leštěnkou si je vzala k srdci skutečně doslova a v okolí vah pro jistotu neuklízela vůbec. Jak se ráčila pochlubit po mojí připomínce k nutnosti úklidu, bála se, že o ně omylem zavadí. Kádinky a další sklo místo sterilizace prostě skládala kolem dřezu jako sklenice v hospodě, vracení mastných lžiček, kopistek a těrek k novému umytí nebylo nic neobvyklého. Když jsem jednoho dne umíchala jednoduchý krém a následně do kelímku setřela i zbytky ichtamolové masti, kterou jsem v oné třence připravovala o pár dní dříve, pohár se nebezpečně naplnil.

"...a pod stolem na příjmu sou pavučiny, tak to vymeťte." Zakončila jsem rozdávání úkolů a jala se věnovat důležitějším věcem. "Tak to ani náhodou, pavoučci sou užitečný a já jim nebudu ničit bejváčky!" To je sice pravda, ale o vhodnosti pavučinových dekorací ve zdravotnickém zařízení snad není nutné polemizovat. Zmohla jsem se jen na úvahu, zda si ze mě ta paní dělá poprsí nebo pozadí, a ponechala více než nutný spucunk povolanější osobě. Po mojí pobídce, ať zopakuje, proč na příjmu není uklizeno, tak opravdu učinila. Pavučiny byly nakonec odstraněny holou rukou a s naší vydatnou nápovědou míst dalšího výskytu, neboť "je bez brejlí nevidí", prach setřen, zásahů do expedice vedoucích k opakovaným nabídkám mého místa za tárou ubylo. Klid však neměl dlouhého trvání. "Tohle je dezinfekce, že jo?" Otázala se mě jednoho dne poté, co se dosyta vyspinkala, v šatně vykecala a uráčila dorazit na plac. "Jo, na ruce," odpověděla jsem. "To je jedno," usoudila paní uklízečka již přezděná na Leštěnku furiantsky a... Bez náznaku odměřování odlila z kanystru dezinfekci obsahující složku zvláčňující kůži přímo do kýble s vodou na podlahy. "Toho naděláte!" Ušklíbla se nad mojí připomínkou. A jelo se nanovo. Spotřeba leštěnky stoupla na půl láhve týdně, její rozstřikování na všechna myslitelná místa nabíralo grády. Dezinfekce na povrchy posloužila jen jedinkrát, a to k přeleštění vchodových dveří za silných mrazů, kdy milovaný prostředek přimrzal. Stejně tak nabíralo grády líčení jejích nemocí, nemocničních zážitků a pracovních zkušeností z nejrůznějších oborů i pozic. "Proč si lidi myslej, že neumim makat, nevíte?" Otázala se mě po jednom ze svých monologů.

"Tady sem trochu vylila kafe, ale utřela sem to," oznámila mi jednoho dne u kuchyňské skříňky. "Jo, a měla byste přibrat!" Že to vylila přímo do mých zásob čajů, se pochlubit neráčila. Dobrá třetina sáčků ulepených od sladkého kafe skončila v koši, a hnědé lepkavé kapičky roztroušené po celé skříňce jsem nakonec musela umýt sama. Tady jsem z obliga, pomyslela jsem si při prvním zjištění, že v kuchyňce to nějak lepí. Jsem tu jediná, kdo nesladí. 

"Cože? Kde to je? Ty vole, tam nejedu!" Tak a nejinak zněla reakce na žádost o odvoz receptů na pojišťovnu. Čtvrt hodiny v pražské socce je na některé jedince zjevně přespříliš. A s malérem, který si poněkud nevhodným oslovením nadřízené zavařila, se běžela svěřit, ano, mně! "Vy máte krámy, co?" Vybafla na mě jednoho pátečního poledne v šatně. "Někdo je má, vyhazuju koše," odpověděla si sama na moje mlčení. "A mrzutý ste vobě." Nebo nás už NĚKDO nebaví, že!

"Tu podlahu už znova nemusim, že ne?" Hodila psí oči jednoho obzvlášť mokrého dne, kdy úklid prostoru pro pacienty připomínal ze všeho nejvíc sisyfovskou práci. "Babo voprsklá!" Ulevila si po požadavku na jedno poslední setření, než půjde domů. Ne, šetřit ji nebudeme. A tak jednoho dne šla paní Leštěnka domů naposledy. Asi na pětkrát, pořád zapomínala nějaké svoje propriety. Jejich přinesením ze zázemí s gustem úkolovala praktikantku, která jistojistě měla z praxí neopakovatelný zážitek...

/úvodní obrázek (c) Pixabay